Jedno z nejvýznamnějších zahraničních cvičení v tomto roce se chýlí ke konci. Účastní se ho téměř 70 příslušníků 22. základny vrtulníkového letectva s vrtulníky Mi 24/35 a Mi-171Š. Jednotky z České republiky, Lotyšska, Maďarska, Německa a USA během společných leteckých manévrů nacvičovali obranné operace, blízkou leteckou podporu a podporu speciálních sil.
Alert, alert, alert, zaznělo improvizovanou základnou. Šlo o první stupeň možného ohrožení. Pro všechny přítomné, včetně pilotů to bylo signálem k okamžitému zaujetí obranných pozic. Vidět útočnou pušku BREN v rukách vojáků je zcela běžné, vidět piloty využívající ke krytu nedaleko stojící Humwee již tak běžné není. Piloti obvykle kralují nebi, zde ovšem jsou podmínky nastaveny jednoznačně. Cvičí každý a střela od nepřítele zabíjí všechny, proto všichni musejí být v neustálé pohotovosti a v mžiku být schopni se účinně bránit. Velitel jednotky, major Jan Vanický, pilot vrtulníku Mi-24/35, si podmínky a prostředí pochvaloval, jelikož reálnost byla na nejvyšší možné úrovni. „Systém plánování pozemního vojska je pro nás výzva. Pro některé je to novinka, někteří máme kurzy z USA a systém nám je důvěrně znám. Na zahraničním cvičení se s ním ovšem setkáváme prvně. Vždy je zde k dispozici aktuální plán zahrnující informace o stavu pozemní a letecké techniky, stavu mužstva, ale i o právě platných dokumentech. Ty se mění každý den i několikrát a rozhodující tak je postup dle právě platné verze, což klade vysoké nároky na pozornost,“ uvedl major Vanický.
Lotyšská brigáda
Česká jednotka byla zařazena do lotyšské brigády. Pro obě strany tak šlo o významnou zkušenost. Lotyšsko nemá vlastní letectvo, vyjma čtyř strojů Mi-17, které jsou určené zejména k pátracím a záchranným operacím. Taktéž jejich vlastní protivzdušná obrana je nulová a zajišťují ji členské státy NATO v rámci programu Baltic Air Policing. Koncept lotyšské armády je založen na malé mobilní profesionální armádě s vysokou rychlostí nasazení v počtu šesti tisíc osob, kterou doplňuje a podporuje na 12 tisíc vycvičených příslušníků Národní gardy. Při cvičení v Hohenfelsu tak šlo o dva protipóly. Jedním bylo velení vzdušným silám, respektive spojeneckým vrtulníkům (v našem případě strojům Mi-171Š a Mi-24/35) zemí, která prakticky letectvo nemá a druhým podřízenost zkušených pilotů a leteckého personálu velení s malou zkušeností. Na všechny tak byl kladen těžký úkol a na chyby zde nebyl žádný prostor. K tomu všemu byla divize rozdělena na tři brigády.
Tři prapory, dva reálné
Brigáda, jak již bylo zmíněno, byla rozdělena na tři prapory. Dva reálné a jeden, zejména štábní. Lotyšský mechanizovaný, americký pěší (částečně mechanizovaný) a mimo reálný prostor Hohenfelsu i prapor maďarský. Činnost praporu byla simulována, taktéž se simulovala činnost proti tomuto praporu. Naše jednotka se simulovaně nacházela dvacet kilometrů od bojiště, vedle oblasti, která byla uzavřená. Šlo o simulovaně zamořenou oblast a nikdo z cvičících tam nemohl vstoupit, což platilo i pro vzdušné operace. Situace v Joint Multinational Readiness Center v Hohenfelsu umožňuje využití i dálniční sítě – je to specifikum tohoto výcvikového zařízení – a tak byla řada přesunů prováděna i díky rozsáhlé silniční síti. Jelikož nejmobilnější silou, kterou brigáda disponovala, byla naše letecká technika, stala se tak zároveň i nejsilnější protitankovou částí, pokud to počasí umožňovalo. Skutečným rozměrem byla naše jednotka zesílenou rotou, významem pro brigádu však na úrovni praporu, tedy vyšší stupeň. Díky naší účasti byla vysoká míra mobility a jednotka byla využívána prakticky neustále. Jediným omezením byla absence utajovaného spojení, což je dáno konstrukcí a výbavou našich strojů. Při jiných cvičeních byl vždy simulován opak. Tedy dispozice utajeného spojení, zde to ovšem možné není, podmínky jsou naprosto realistické. Cvičení v Hohenfelsu, stejně jako předešlé ročníky znamenají pro vojáky výzvu, předávání cenných zkušeností a zároveň i tolik důležité prověření interoperability.