Obvodní soud pro Prahu 1 uložil šéfce protokolu ministerstva obrany Štěpánce Nezmarové roční podmíněný trest za to, že podle něj najela na dopravního policistu. Rozsudek zatím není pravomocný.
Poněkud mne nadzvedl ze židle názor obhájkyně obžalované Nezmarové, tu zastupuje Marie Benešová. Ta u soudu uvedla doslova: „Státní zastupitelství naskočilo na výpovědi policistů a nezabývalo se pečlivěji kauzou. Oba policisté si ve výpovědích protiřečí. Jeden tvrdil, že byla obžalovaná arogantní, druhý zase, že byla rozrušená. Policisté nebyli zraněni, neměli ani modřinu. Horlivost a nic jiného způsobila, že se tam prováděly policejní manévry navíc vedené proti ženě. Celý ten incident byl zbytečný, kdyby policisté postupovali poněkud rozumně, tak se toto nestalo a vše by se vysvětlilo.“
Mám to tedy chápat tak, že když se člověku zdá policejní zátaras nesmyslný, tak ho prostě může projet? Mám to chápat tak, že v případě, že na policistu najíždí žena a nikoliv muž, nemá celou věc řešit jen proto, že je to „pouze žena“? Mám to chápat tak, že se policisté měli nejprve nechat přejet a až poté něco řešit? Jen proto, aby měli ty modřiny a zranění, o kterých mluví paní obhájkyně?
Jak se celá věc tehdy vlastně udála. Kvůli setkání východoevropských prezidentů byla uzavřena ulice U Brusnice, a to u křižovatky s ulicí Jelení. U zátarasu stáli dva dopravní policisté, kteří podle svých výpovědí už z dálky dávali ženě najevo, že tudy neprojede. Jakmile Nezmarová dojela až k zátarasu, sdělili ji tento fakt policisté i přes otevřené okénko vozu.
„Řekla, že tam prostě pojede“ uvedli oba policisté. Úřednice se poté podle soudu rozjela a před svým vozem přibližně metr tlačila jednoho z dopravních policistů. Řidička vůz zastavila až ve chvíli, kdy policista vytáhl služební zbraň, kterou užil jako donucovací prostředek. Zbraní namířil na motor jejího vozu.
„Nemohu souhlasit s paní obžalovanou, že by se oba policisté chovali nějak neadekvátně. Jde o zkušené policisty. Obžalovaná najela vozem na policistu, který to nemohl čekat,“ uvedla státní zástupkyně.
Samotná Nezmarová pak uvedla: „Tam nebyl žádný zábor ani zákaz vjezdu. Netušila jsem, že z takového nedorozumění se stane taková obrovská kauza. Proč bych na něj najížděla, to nemá logiku.“
Takže to mám opět chápat tak, že pokud není někde zákaz vjezdu, ale policista mi tak zakáže vjet, tak tam vjet mohu? Troufnu si oponovat paní obviněné v tom, že naopak logiku postrádá to, že by policista bezdůvodně vytáhl služební zbraň. To, že bude do večera psát úřední záznamy, že bude popotahován po soudech a podobně, to je jistě to poslední, co policista v danou chvíli chce a bezdůvodně by zbraň v takovém případě opravdu nevytáhl…
Závěrem bych rád uvedl, že jsem byl doma od mala slušně vychováván. Od mala mi bylo vtloukáno do hlavy mimo jiné to, že pokud policista něco řekne, má v daný moment pravdu a musím ho uposlechnout. Samozřejmě s tím, že si mohu dodatečně stěžovat, nicméně nemohu v tu chvíli na něj najíždět, či ho jakkoliv ohrozit. V životě bych si nic podobného nedovolil a nikdy jsem tak neměl s policií problém. Byť jsem byl zastaven například pro překročení maximální povolené rychlosti. Zaplatil jsem pokutu, poděkoval jsem. Stejně tak v případě mého špatného parkování, na které mne upozornil strážník Městské policie. Omluvil jsem se a celou situaci jsme na místě vyřešili. Nikdy by mne nenapadlo, že bych na něj kvůli tomu najížděl, nebo chtěl jen tak zničehonic odjet. Jsme jen lidé a chybujeme. Pokud však šlápneme vedle, musíme svou chybu uznat a nést za ní následky.
Policistům v tomto případě držím palce.
