logo

Nejen policisté pomáhají a chrání

Slogan, který známe asi všichni. Slogan, který se často stává terčem předělávek, neboť policistky a policisté jsou v očích mnohých přeci ti “zlí“, co řidiče, cyklisty, chodce a taktéž obyčejné lidi pokutují za spáchání protiprávního jednání. I když jsem již i já od policistů, tedy ne těch státních, ale městských, pokutu dostal, rád se s vámi podělím o tak trochu jiný pohled na to, jak policisté a hasiči pomáhají a chrání…

Mám spoustu kamarádů, kteří buďto velmi špatně vidí nebo nevidí vůbec (sám mám problémy se zrakem) a poměrně často právě s těmito lidmi „trajdáme“ po Praze, ale i po jiných končinách naší republiky. Tu a tam cestuji i sám do míst, které jsem ještě nenasvítil. Velmi často, pokud již něco hledám a nevím si sám rady, oslovím na ulici stojící policisty, kteří v místě vykonávají hlídkovou činnost. Nikdy se mi nestalo, že by mi lidé, kteří jsou příslušníky Policie České republiky nebo městských policií, nepomohli – ba naopak.

Když jsem například s mým nevidomým kamarádem hledal jednu nejmenovanou banku na Václavském náměstí, nastal okamžik, který jsem popisoval výše. Byl jsem i já bezradný. Napadlo mne, že se zeptáme městského policisty, který se nacházel pod sochou svatého Václava. Mladý policista ochotně pomohl a navíc nám nabídl, že by nás na místo dovedl.

Jednou jsem šel po jedné z pražských ulic ve večerních hodinách, kdy mám problémy s chůzí po tmě a nosím tak slepeckou hůl, a stalo se mi, že u mě zastavili policisté, kteří mi nabízeli, zda nepotřebuji nějakou pomoc. A takovýchto zážitků mám opravdu spoustu.

Ale jak udává nadpis tohoto mého textu, nepomáhají jen policisté. Pomoci jsme se s kamarádem dočkali i ve chvíli, kdy jsme chtěli přejít silnici u stanice profesionálních hasičů v Pražských Jinonicích a nechtěl nás nikdo pustit přes přechod i přes to, že můj kamarád má vodicí fenku a v ruce držel slepeckou hůl. Ve chvíli, kdy jsme marně čekali na chvíli, kdy někdo z řidičů či řidiček zastaví a umožní nám tak bezpečně přejít silnici, vycházel z dveří velitel tamní stanice. Taktéž chvíli čekal, ale jelikož vidí normálně, nebál se vstoupit na přechod, když se jedno z aut blížilo k přechodu. Následně potom, co přešel přechod, nám ochotně pomohl s přechodem přes silnici, po které zrovna projíždělo poměrně dost automobilů. Vlastně automaticky nám dal najevo, že nám pomůže a ve chvíli, kdy auta byla daleko, nám řekl, že můžeme přejít.

Jak jsem psal v úvodu, často cestuji. O loňských prázdninách jsem cestoval za známým do Kopřivnice. Přestupoval jsem v Hranicích na Moravě z vlaku do vlaku, jelikož jsem si nebyl jistý tím, zda jdu na správné nástupiště, zeptal jsem se člena ochranky nacházejícího se v podchodu. Když si všiml mých silnějších skel v brýlích, zjistil, zda mnou uvedené nástupiště je pravdivé a ještě mne dovedl na nástupiště. Nabízel mi dokonce pomoc nástupu do vlaku, ale to jsem již odmítl, neboť s tímto problémy nemám.

Takovýchto příběhů bych vám mohl vyprávět opravdu mnoho, avšak nebylo by to tak poutavé a ani zajímavé. Byl bych jen velmi rád, kdyby si obyčejní lidé uvědomili, že muži a ženy zákona a další zástupci složek IZS, ochranek a dalších opravdu jen “nebuzerují“ a nedávají pokuty. Tito lidé jsou ochotni kdykoliv všem pomoci.