logo

Práce na záchrance není pro každého…

Lidé, kteří dělají vše proto, aby ostatní mohli žít. Jsou to také lidé, kteří se potkávají s velmi nepěknými životními událostmi, opilci, narkomany a čas od času i s příchodem nového „človíčka“ na tento svět. To vše, a ještě mnohem více, charakterizuje práci žen a mužů u záchranných služeb. Ovšem práce u záchranných služeb   opravdu není pro každého.

Po celý minulý rok jsem spolupracoval se sušickými záchranáři na tvorbě kalendáře o práci na záchranné službě. Nikdy jsem nebyl a nebudu lékař, záchranář či řidič vozidel ZZS, avšak díky spolupráci s kolektivem záchranářů jsem měl možnost poznat na vlastní oči či z vyprávění alespoň malou část toho, s čím se každý den, obden či jednou za určitou dobu mohou potkat lidé, kteří jsou schopni 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, 365(6) dní v roce vyjet komukoliv na pomoc.

Slovo „komukoliv“ je opravdu na místě, neboť osádky výjezdových skupin opravdu nikdy nevědí, ke komu přijedou a jak vše bude vypadat na místě události. Ale ještě před tím, než posádky vyjedou na pomoc, je velmi psychicky náročná práce sester a záchranářů na KZOS – krajských zdravotnických operačních středisek. To jsou lidé, kteří jsou zodpovědní za vyslání té či oné posádky, kteří slýchají hlas vystresovaných příbuzných, spoluobčany, kteří naleznou na ulici ležícího člověka a také jsou to lidé, kteří velmi často provádí telefonicky asistovanou první pomoc. Za svou dvanáctihodinovou směnu toho opravdu zažijí mnoho – od náhlých zhoršení zdravotního stavu, přes dopravní nehody, po lidi, kteří si chtějí „jen povídat“ či udělat si „srandu“ z toho, že zavolají na „sto padesát pětku“ a nahlásí vymyšlenou událost. Při jednom zvednutí telefonu mohou zjistit základní důležité informace, při druhém už mohou provádět s volajícím TANR – telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci. Zkrátka jsou to lidé, kteří jsou na začátku koloběhu od výjezdu posádky, až po navrácení na základnu.

Teď bych se rád vrátil k již zmiňovanému slovu „komukoliv“ a spojitosti výjezdů lékařů, záchranářů, sester a řidičů k všemožným událostem. To, že záchranáři jsou přítomni u událostí, které jsou pro nás obyčejné smrtelníky krizovými situacemi, pro ně samotné není problém. Problémy však nastávají v situacích, kdy například muži se zástavou krevního oběhu bude volat záchranáře rodinný příslušník. Asi málo kdo z nás by zvládal takovouto mimořádnou situaci s chladnou hlavou a ač si to možná nepřipustíme, mohli bychom být velmi hysteričtí. V takovém případě už nastává problém pro sloužící na lince 155, kteří musí zjistit, co se stalo a další důležité informace. Osobně obdivuji chladnou hlavu všech těch, kteří na KZOS slouží, neboť vždy tito lidé z volajících důležité informace dostanou! Problémy v těchto situacích mívají i osádky výjezdových skupin, které dorazí na pomoc. V některých situacích záchranáři musí ošetřovat pacienta a současně uklidňovat okolí – to se příkladem ve dvoučlenné sestavě velmi těžko zvládá. Z pravidla se ale lidé s příjezdem záchranářů uklidní.

Další problém nastává ve chvílích, kdy záchranáři jedou na pomoc opilému či zfetovanému člověku, který leckdy ani nestojí o to, aby byl záchranáři vyšetřen. Záchranáři v té samé chvíli ale vidí, že dotyčný člověk je opravdu poraněný a potřebuje pomoci. Jenže i oni sami mají co dělat, aby nebyli zranění. Když k vysokému, silnému zfetovanému člověku přijede posádka tvořená řidičem a sestrou, zajisté nemají až takové možnosti k ochraně svého vlastního zdraví, jako když na místě bude trojčlenná či čtyřčlenná posádka tvořená muži či dokonce záchranáři budou poskytovat první pomoc za přítomnosti policistů, hasičů… Mě samotného udivilo, když jsem se z vyprávění dozvěděl o tom, že takoví opilci či feťáci nebo psychiatričtí pacienti ženám a mužům od ZZS nadávají do … … …, a je samotné to nechává v klidu.

Dalším důvodem, proč je práce u záchranných služeb tak náročná, jsme opět my lidé – samozřejmě to neplatí na nás všechny. Řidič zdravotnické záchranné služby je člověk, který vozí své kolegyně, kolegy a pacienty a má za ně zodpovědnost. Bohužel ale nejenom motoristé, ale i cyklisté a chodci mu jeho „úkol“ ztěžují. I když vozidlo jede se zapnutými majáky a sirénou, účastníci silničního provozu jsou i takoví, že sanitce vjedou či vběhnou do cesty a vůbec si neuvědomí, co vše se může stát. Na řidiči „malé“ či „veliké“ sanitky je v tu chvíli opravdu těžký úkol – zabránit střetu s ostatními účastníky silničního provozu.

Platí tedy opravdu to, co píši v nadpisu mého článku – práce na záchrance není pro každého. Lékaři, sestry, záchranáři a řidiči jsou lidé, kteří mají opravdu těžkou práci, jak po fyzické, tak psychické stránce a jsou těmi, kteří „soupeří“ s přírodou o životy…

 

Poznámka autora: jelikož nejsem odborníkem, který se v oboru pohybuje každý den, v textu se mohly objevovat nepřesnosti, které mi doufám prominete.

Petr Woska

darky