logo

Děkujeme všem záchranářům za jejich každodenní práci

pha msk olk zlk jhm pak khk vys lbk jhc ulk kvk plk pha stc

Spousta z nás jistě nedávno četla článek o tom, že jeden z pražských záchranářů údajně vynadal ženě, která přivolala záchrannou službu muži, jenž ležel na ulici. Jak se později zjistilo, byl to opilec. Nijak zraněný, nijak zdravotně indisponovaný, prostě jen opilý.

Případ podobný desítkám dalších, které záchranáři denně musí řešit napříč celou republikou. Pomineme teď fakt, že lidé stále častěji jen zavolají na tísňovou linku s tím, že někdo potřebuje pomoci, ale že se k němu odmítají přiblížit, natož na něj sahat a zjistit tak případně další potřebné informace o jeho zdravotním stavu. Podobné věci neslyší operátoři tísňových linek zrovna zřídka. Záchranáři tak často vyjíždí k případům, ke kterým by vůbec vyjíždět nemuseli. Nicméně stále je to rozhodně lepší, než kdyby šel člověk bez povšimnutí dále.

V Praze se naštěstí záchranářům daří držet skvělé dojezdové časy. U vážných případů jsou zpravidla do 10 minut, navzdory kolonám, hustému provozu, či ne příliš vysokému počtu posádek. Horší už je ale situace v jednotlivých krajích. Pokud vyjede posádka z jednoho výjezdového stanoviště na podobný „případ“, tedy tam, kde prakticky není potřeba, může se stát, že bude chybět jinde. Často pak musí k dalšímu, často daleko vážnějšímu případu, vyjet posádka z mnohem vzdálenějšího výjezdového stanoviště. A ve chvílích, kdy jde o minuty, to je opravdu znát.

Ale dost kritiky a povzdechů ve všech směrech. V dnešní uspěchané době si mnoho z nás ani nenajde čas na to, aby poděkovalo záchranářům za jejich každodenní práci. Jsou to právě oni, kdo na ulicích „sbírá“ pořezané narkomany, jsou to oni, kdo resuscituje kohokoliv, u koho selhávají základní životní funkce. Společně s lékaři a dalším zdravotnickým personálem v nemocnicích denně seberou hrobníkovi z lopaty mnoho z nás. Aniž by jejich fotografie visely na plakátech, či zdobily titulní strany časopisů. Tedy ne, že by o to záchranáři stáli. Svou práci odvádí nezištně a o nějakou slávu v drtivé většině případů nestojí.

Málokdo z řad veřejnosti už vidí, že se záchranáři často nestihnou ani nasvačit, či naobědvat. Operační středisko jim pošle výzvu a musí jet. Často jedou přímo z nemocnice, kde jen o několik minut dříve předali jiného pacienta. Vyjíždí do městských bytů, rodinných domů, ale také do lesů, na cyklostezky, k vodě, do squatů, či do špatně přístupných oblastí.

Dost z nich potkávám při své práci v terénu. Od vidění je poznám už z dálky. Většinou nevím, jak se jmenují, ale denně vidím, jací profesionálové to jsou. Kupříkladu při nedávném požáru pomáhali středočeští záchranáři také dvěma psům, kteří jako zázrakem přežili nepříjemný žár, kouř i plameny. Po několika desítkách minut byli nalezeni přímo v požářišti. Záchranáře přitom v tu chvíli nezajímalo, že to nejsou lidští pacienti, v rámci asistence u tohoto případu okamžitě poskytli psům vše potřebné.

V dalším případě pak pražští záchranáři bojovali několik desítek minut o život vážně zraněného mladého muže, na kterého doma čekalo malé dítě. Nepolevovali v resuscitaci, podávali povzbuzující léky a ze všech sil se snažili zachránit lidský život. V jejich snaze pokračoval zdravotnický personál jedné z pražských nemocnic.

Ať už jsou to sebevětší profesionálové, i oni jsou jen lidé. I oni mohou být podráždění, mohou mít problémy v rodině, či obecně v soukromém životě. Často to na sobě nedávají znát, ale vite, jak to chodí… každému občas ujedou nervy. I záchranáři jsou stále jen a jen lidé.

Tímto „článkem“, dá – li se tak tento text nazvat, bych jim chtěl poděkovat za jejich každodenní úsilí, které všude okolo nás vynakládají. Za jejich obětavou práci, za spousty zachráněných lidských životů. Našel jsem si pár minut pro napsání takového poděkování. Je to to nejmenší, jak jim mohu jejich úsilí oplatit. Děkuji!

Poděkování patří rovněž všemu zdravotnickému personálu z nemocnic a dalších zdravotnických zařízení.

MrK, Týdeník Policie