Operátorka nebo operátor našeho dispečinku zvednou a položí telefonní sluchátko za rok v průměru 40 320krát. Takové množství si neumím dost dobře představit, když 14. prosince vyrážím do Zdravotnického operačního střediska. Dohodli jsme se, že pořídíme reportáž, jak tady vypadá několik hodin běžné denní směny pohledem někoho, kdo zde zatím strávil nanejvýš pár minut. Jak se během dne ukáže, běžná směna to nebude.
Je čtvrtek ráno, krátce po sedmé. Venku je tma a i ZOS ozařují jen počítačové monitory, ztlumená televize s puštěnou ČT24 a vánoční stromeček v rohu. Denní směna vystřídala před chvílí tu noční, telefon zazvoní jen občas a vypadá to, že je víceméně klid.
Děkujeme všem záchranářům za jejich každodenní práci
„Začne to až po osmé,“ říká Marie Stránská, vedoucí směny na pracovišti 2, které tady neřeknou jinak než Maruška. Po pravé ruce jí sedí Jarka Janouchová na pracovišti 1, kde má mimo jiné na starosti i leteckou výjezdovou skupinu. Vlevo na trojce je pak Milan Dolejš, který běžně slouží jako zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu, ale využil možnost, že na ZOS hledali nové dispečery, a tak má pár služeb i tady. Milana s Jarkou během dne nejčastěji uslyším mluvit s posádkami, když je potřeba něco upřesnit, nebo když řeší se zdravotnickými zařízeními umístění pacientů. Občas to jsou dost náročně hovory. Ráno jsou zde ještě tři další dispečerky – Veronika, Míša a Jana – které přijímají hovory na tísňové lince.
Díky perfektní TANR a následné péči pražských záchranářů i personálu v motolské nemocnici se podařilo zachránit osmiletého chlapce
Monitory plné výjezdů
Výjezdy, na kterých zasahují naše posádky, se ráno vejdou na jeden monitor, kde zabírají necelý jeden sloupec. „Ve špičce budou přes dva monitory ve čtyřech sloupcích,“ předpovídá Maruška. Na dalším monitoru je seznam aktivních posádek, většina je označena modrou barvou, jsou tedy na základnách připraveny k prvnímu čtvrtečnímu výjezdu. Zatím jde převážně o různé druhy intoxikací. Jak se město probouzí, přibývají případy, kdy lidé nacházejí své blízké po noci s různě vážnými komplikacemi. Ne vždycky jim může záchranka pomoct, poprvé tak vyjíždí i koroner.
Původně jsem myslel, že posádku vysílají přímo dispečerky, když mluví s volajícím, ale vše má v rukou Maruška, která k jednotlivým „pracím“ přiřazuje posádky. Vypadá to trochu jako počítačová hra, když na jednom monitoru vybere vhodnou posádku a myší ji přetáhne k pacientovi na druhé obrazovce. Výzva v tu chvíli zamíří k posádce a Maruška si s nimi následně ještě vysílačkou potvrdí adresu.
Pražští záchranáři slaví 160 let své existence, veřejnosti se představili v rámci výstavy v Kongresovém centru
Snídaně teď, nebo nikdy
V osm ráno přichází dispečerka Jana Hazuková, které začíná a končí služba později, aby se usnadnilo střídání mezi směnami. Pro každého, kdo si poslal objednávku, nese snídani z obchodu. Kdo se nenají teď, nebude na to mít už za chvíli čas. Výjezdy rychle přibývají a potvrzuje se, že ve všední den je dispečink nejvytíženější mezi devátou a dvanáctou hodinou.
Do toho je potřeba občas řešit nějakou „specialitu“. Třeba u jednoho pacienta s intoxikací hlásí lékařka, že našli prázdné plato s neznámými léky. Jarka telefonuje na toxikologii a během chvíle zjišťuje, že jde o léky pro psy a jaké jsou jejich účinky – odpovídá tomu i stav pacienta, kterého už posádka veze do nemocnice.
500 přijatých oznámení, 32 zadržených pachatelů, takový byl silvestr v Praze z pohledu Policie ČR
Ne vždycky jde o život
Poslouchám hovory, které Míša, Veronika a obě Jany vedou s volajícími: „Kam se udeřil? Odkud krvácí? Nedýchá? Pálí vás žáha?“ Ne vždycky jde o život. A ne vždycky je domluva s volajícími jednoduchá: „Nechte mě prosím chvíli mluvit. Mluvte zřetelně a pomalu, vůbec vám nerozumím… Taková adresa neexistuje.“ A taky si dovedu představit, jak klidný hlas z telefonu povzbudí někoho v těžké situaci na druhé straně: „Nepřestávejte ten hrudník stlačovat. Jste hrozně šikovná…“
Poprvé vzlétá vrtulník a v silném větru, který se ten den už „postaral“ o několik výjezdů, míří k dopravní nehodě u Příbrami. Jarka vzápětí řeší ještě umístění jiné pacientky, která se před deseti lety léčila s TBC a nyní její přítel volá, že silně kašle a plive krev.
Mezi devátou a desátou je většina posádek na výjezdu. „Už to začíná být zajímavé,“ říká Maruška a musí nad mapou, kde je vidět aktuální poloha posádek, víc taktizovat. Jako v případě pacienta v Záběhlicích. Nejbližší volná posádka je v Uhříněvsi, ale Maruška vysílá branickou. „Kdybych poslala kluky z Uhříněvsi, tak mi tady nezůstane na celou oblast žádná volná posádka. V Braníku jsou zrovna teď volné tři.“ Ukazuje se to jako správná volba, protože za chvíli uhříněvská posádka vyrazí k dopravní nehodě. „Občas si někdo, když se dívá na intranetu na ZOS aktuálně, může myslet, že někomu dáváme víc práce než ostatním, ale je to v naprosté většině případů proto, že musíme hlídat rozložení sil. Samozřejmě se snažíme zohlednit, když má ze sebou někdo tři výjezdy v kuse, ale ne vždy to jde,“ říká.
Svědkem nehody v Butovicích byl vedoucí záchranář oblasti, jedno z vozidel skončilo na svodidlech
Lůžko jste nám slíbili
Kromě vysílání posádek musí také vyřídit sérii hovorů s nemocnicí, kde původně slíbili přijmout na JIP pacientku, ale nyní tvrdí, že pro ni nemají lůžko a posádka čeká na místě. „Stav pacientky jste uznali a lůžko slíbili. Problém je na vaší straně,“ říká mimo jiné do sluchátka Maruška a po několika minutách tvrdého vyjednávání nemocnice nakonec s převzetím souhlasí. Říkám si, jak musí být podobné dohadování k tomu všemu psychicky náročné.
Telefony nepřestávají zvonit a po desáté začíná být už situace dost kritická, i když podle klidu s jakým to všichni zvládají, to tak alespoň na první pohled nevypadá. „Pojedou Hradi, nedá se nic dělat,“ komentuje Maruška vyslání další posádky na ne úplně blízkou adresu. „Čekáme na každou volnou posádku jak na smilování. Už jedeme na červenou.“ Plně vytížené jsou i spolupracující dopravní zdravotní služby, kterým se Jarka s Milanem snaží některé výjezdy udat. Musí se tak začít „pískat“ naše posádky, jestli by se nedalo například urychlit předání pacientů.
Při noční nehodě v Praze se střetla posádka ZZS Středočeského kraje s osobním automobilem
Traumaplán
Do toho volá před 11. hodinou první člověk z Kunratické spojky (bude jich hned několik) a informuje o srážce autobusu MHD a nákladního vozu. Počet zraněných na místě není zřejmý, jediná volná posádka je v tu chvíli na Proseku a vyjíždí na místo. Upřesňující zprávy z Kunratic hovoří až o 11 zraněných, z toho několika vážně.
Obě operátorky se shodují na vyhlášení traumaplánu. Jarka na místo vysílá vrtulník, který zrovna dokončil předání v ÚVN, a začíná obvolávat nemocnice, ať počítají s přísunem zraněných. Během chvíle se schází vedoucí lékař ZOS Karel Štěpánek, náměstek sekce NLZP Zdeněk Křivánek a krizový manažer Ondřej Šedivka a spolu se záchranářem Miroslavem Tejklem vyrážejí pomoct přímo z Korunní. Na místo jede i ředitel Petr Kolouch.
Při nehodě autobusu s kamionem v Praze bylo zraněno 9 lidí
Posádky se hledají, kde se dá
Maruška s Milanem mezitím hledají volné posádky, kde se dá. Některé se samy nabízejí a hlásí, že během pár minut můžou vyrazit, naštěstí reagují i spolupracující DZS. Podaří se dát dohromady několik posádek RZP i RLP, které zamíří na místo. Zapojuje se i Meditrans.
Zraněných je nakonec devět, z toho tři vážně. Nejhůř je na tom řidič autobusu, kterého náraz vymrštil z kabiny, z místa ho odváží vrtulník. Dalšího 73letého muže naši na místě v sanitě intubují, připojují na umělou plicní ventilaci a provádějí hrudní drenáž. Míří do traumacentra FNKV.
Všechny pacienty se daří rozmístit do nemocnic podle traumaplánu. Po 40 minutách od chvíle, kdy k nehodě došlo, jsou všichni pacienti prvotně ošetření a na cestě do nemocnic. Traumaplán je u konce a Jarka rozesílá za celý ZOS poděkování všem, kdo se zapojili. Je jasné, že se posledních pár desítek minut jelo víc než na doraz, na dispečinku i v terénu.
Po celou dobu zvoní telefony se zvyšující se intenzitou, množství výjezdů v poledne kulminuje a o moc se nesníží ani odpoledne. Na konci této denní směny přesáhne jejich počet 250. Aktuální zápřah docela přesně vystihuje věta, kterou zaslechnu: „Už hodinu a půl se mi chce na záchod a nemůžu odejít…“
Ve Vršovicích se srazila tramvaj s autobusem, ve Vysočanech pak tramvaj s osobním vozem
12 hodin ve střehu
Všichni v ZOS mají dál plné ruce práce, tak se zvedám, abych jim alespoň došel vyzvednout jídlo k obědu. Pět hodin uteklo sice neskutečně rychle, ale mám toho všeho plnou hlavu. (A to jsem jen seděl na židli a poslouchal.) Na ZOS se toho během čtvrtka dělo tolik, že kdybych chtěl zaznamenat všechno, co mi přišlo zajímavé, museli bychom udělat speciální vydání TEPu. Určitě se sem znovu vypravím, nedělám si iluze, že jsem pochopil přesně, jak ZOS funguje. Po čtvrteční zkušenosti si ale asi už nikdy nebudu stěžovat na to, že mám během dne moc hovorů nebo mailů. Obdivuju, jak někdo zvládne být 12 hodin v podstatě v kuse ve střehu, neustále s někým komunikovat a dělat desítky až stovky, třeba i nepopulárních rozhodnutí. Úplně chápu, že po takové směně člověk slyší zvonění telefonu skoro ve všem, potřebuje „vypnout“ a třeba jen „koukat do zdi“ nebo se naložit do vany. Těch 40 320 zvednutí a položení sluchátka je možná ještě slabý odhad.
„Myslím, že by bylo fajn, kdyby se záchranáři i lékaři chodili podívat taky na ZOS, aby viděli, jak to tady funguje,“ říká později Jarka s tím, operátorky mohou ročně absolvovat několik výjezdů s RZP a pomáhá jim to, aby lépe rozuměly provozu v terénu. Milan potvrzuje, že to tak funguje i naopak. „Směny na ZOS jsou pro mě jednoznačně plus, člověk kromě jiného pochopí, že to tady není žádná sranda,“ říká.
Foto: ZZS HMP
