O cukroví, odchodu z reprezentace HZS ČR i o dalších závodech jsme si povídali s nejrychlejším hasičem světa Honzou Semerádtem, který slouží na centrální stanici v Liberci.
Vánoce přinášejí mimo jiné lákadla v podobě cukroví. Co ty jako vrcholový sportovec a cukroví? Musíš si sladké odpírat nebo tě neláká nebo ho můžeš sníst dle chuti?
Někomu se to může zdát „nefér“, ale já můžu sníst cokoli a nevadí mi to.
Bez jakého cukroví si nedovedeš Vánoce představit?
Určitě ne bez lineckého, to mám nejraději!
Závodů T.F.A.*se účastníš u nás i v zahraničí od roku 2002. Změnilo se něco za těch 13 let, zvýšila se nějakým způsobem třeba obtížnost?
Od počátku se závodění určitě změnilo. Dříve se běhalo částečně v atletickém oblečení (spodek), vršek v zásahovém kabátě, s neaktivním dýchacím přístrojem. Pak se přešlo na komplet v zásahovém a navíc s aktivním dýchacím přístrojem třeba na celý závod. V roce 2008 se pak začala sjednocovat pravidla s evropskými závody. V podstatě vždycky můžete ztížit obtížnost. Třeba tím, že prodloužíte výběh, transport figuríny místo na 80 metrů dáte na 120 metrů. Zvýšíte závaží na přenášení…
Od roku 2008 jsi byl členem reprezentace HZS ČR v disciplínách T.F.A. a účastnil jsi se těch nejprestižnějších závodů světa. Na kterou soutěž nejraději vzpomínáš?
Rozhodně fantastické byly Světové policejní a hasičské hry v roce 2009 ve Vancouveru. Šly se tam 4 disciplíny od sebe oddělené, ale bylo to hodně rychlé, výbušné, silově náročné. Vlastně v té době nikdo z nás ani soutěže Ultimate Firefighter** nechodil. Přivezli jsme svoje krásné 3. místo. Byl to velký úspěch.
Nedá mi to, abych se nezeptala na letošní důvod ukončení tvého členství v reprezentaci. Většinou sportovci končí, když je za nimi řada neúspěchů, což se o tobě říci nedá. V roce 2013 jsi získal stříbro ve výběhu dvojic do 39. patra berlínského hotelu, z Belfastu jsi přivezl zlato za výběh do schodů v souboji týmů. Proč ses tak rozhodl?
Závody mě hodně časově zatěžovaly, je to nejen o tréninku, ale také o hledání sponzorů. Navíc už nechci omezovat rodinu, která mými závody trpěla asi nejvíc. Zjistil jsem, že mi hrozně rychle rostou děti a nestíhám se jim věnovat. Musel jsem trochu zvolnit, ale závodit rozhodně budu dál. Když se nehýbu, bolí mě totiž celé tělo.
Uf, to mi spadl kámen ze srdce. Už jsem myslela, že teď budeš ležet na gauči?
O tom jsem zatím nepřemýšlel, ale díky za tip. (Smích). Když se naskytnou nějaké závody v pěkném prostředí, určitě si je nenechám ujít. Navíc bych se zase rád viděl s kluky z reprezentace, protože to je úžasná parta, bez které bych nedokázal nic.
V roce 2012 jsi na Světových hasičských hrách v Sydney získal titul „nejrychlejší hasič světa“ za výběh na Sydney Tower, kde jsi zdolal 83 pater za 11:23 minut. Změnil přívlastek „nejrychlejší hasič světa“ tvůj život?
Přiznávám, že díky velké medializaci, se tento úspěch dostal do povědomí odstaních lidí a když jsem třeba šel vyzvedávat děti ze školy, školky, tak se mě ptali, to jste vy, ten hasič. Říkali, že jsou hrozně rádi, že někdo něco takového dokázal. I pak na soutěžích mě třeba potěšilo, když za mnou přišli kluci, že jsem pro ně vzorem. Ale rozhodně jsem se nikdy necítil jako hvězda, znám lepší závodníky.
Jak moc si ceníš toho titulu. Bereš ho skutečně jako TOP kariéry nebo by jsi raději dosáhl na jiné vítězství?
Tento závod se mi postavil do cesty vlastně sám, sezónu předtím jsem moc toužil po medaili na Světových policejních a hasičských hrách v New Yorku, kde jsme byli s kolegou Jirkou Koškem. Měli jsme tehdy natrénováno a hrozně jsme chtěli dát o sobě vědět, že existují nějací hasiči z Liberci, kteří to tam smáznou. (Smích). Jenže kvůli hurikánu závod přesunuli na den odletu a my jsme tam nemohli zůstat. Proto jsem pak šel další rok do výběhu na druhé polokouli, kde mě lákala ta 250 metrů vysoká věžička. Vítězství pro mě bylo nakonec něčím výjimečným, nikdy výš jsem v budově neběžel.
Foto: HZS LK
