Bylo to okolo čtvrté hodiny ráno, když se mi do telefonu na lince 155 ozvalo: „My asi budeme rodit.“ Při odpovědi na dotaz: „Kde vás najdeme?“ mi opravdu zatrnulo. Žádná ulice ani číslo popisné, popis zněl jasně: „Posázavská stezka… poslední chata směrem k jezu.“ Ještě štěstí, že tam na druhém břehu to dobře znám a tak jsem se dala do pátrání…
Chatu jsem nakonec dohledala, byla v lese ve stráni a od řeky pořádný kus cesty do kopce. Bylo mi jasné, že posádky se k rodičce nedostanou autem ani z jedné strany řeky. Posádka RZP z Davle tedy smířená s osudem, že nechá vůz v nejbližší obci a dále půjde asi pět kilometrů pěšky, vyrazila. Já jsem zatím zjistila, že se jedná o mladou slečnu a tudíž jsem sázela, že jde o prvorodičku a předpokládala jsem tedy, že máme dostatek času. Ovšem jsem se mýlila. Polil mě studený pot, když jsem se dozvěděla, že slečna se chystá rodit počtvrté, takže bylo pravděpodobné, že porod bude postupovat rychle.
Kolegyně poslala na místo lékaře a poprosila o pomoc hasiče, kteří by ho přepravili člunem po řece. Já jsem začala s volajícím řešit situaci v chatě. Rodička situaci psychicky moc nezvládala a také se probudilo pětileté dítě, které bylo v chatě s nimi, což nám vzájemnou komunikaci moc neusnadňovalo. Porod rychle postupoval a nám nezbylo nic jiného, než porodit miminko ještě před příchodem záchranářů. Volající (budoucí tatínek) byl skvělý, skvěle se mnou spolupracoval a po necelých 15 minutách jsme společnými silami porodili zdravou holčičku. Za mé pomoci podvázal pupečník a stále jsme kontrolovali stav miminka a maminky. Přiznám se, že jsem se už moc těšila až se dozvím, že se lékař blíží, a tak jsem tatínka poprosila, aby šel pomalu ven směrem k řece lékaři naproti.
Další šok na sebe nenechal dlouho čekat, když mi oznámil, že už stojí u řeky, ale nikoho nevidí. Volala jsem lékaři na mobil a ten mi sdělil, že se se člunem „zaseknul“ na jezu, protože je málo vody. Vypadalo to, že jen tak nedorazí, mohli jsme už jen spoléhat na posádku z Davle, která se pomalu blížila pěšky lesní cestou. Požádala jsem tedy volajícího o telefon na maminku do chaty, abych mohla dál kontrolovat stav miminka a dozvěděla jsem, že jediný telefon má u sebe on… Tak jsem se omluvila a požádala ho, aby se tedy vydal zpět k chatě. Nejenže nenadával a nevztekal se, ale vcelku se mnou ještě vtipkoval o sto nachozených kilometrech a stoupal zpět do kopce.
Holčička s maminkou byly naštěstí v pořádku v dobře vytopené chatě. Tatínek za mé asistence přestřihl pupeční šňůru a čekali jsme až dorazí pěšky záchranáři z Davle. Ti naštěstí brzy přišli. Maminku i s miminkem ošetřili a dopravili je posázavskou stezkou k pět kilometrů vzdálené sanitce a pak do nemocnice k dalšímu ošetření.
Konec dobrý. Volající moc děkoval a já jemu ještě víc.
