Nprap. Mgr. Jan Kordač a pprap. Marcel Braun, oba z Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se zúčastnili mezinárodní mise zaměřené na ochranu srbsko-maďarské hranice. Od 29 října do 15. prosince 2015 vyráželi ze základny v Maďarském Szegedu ve smíšených hlídkách chránit hranice Schengenského prostoru.
Jak jste se o dozvěděli o možnosti sloužit v zahraniční misi?
Marcel: ,,Já jsem se o možnosti jet sloužit do Maďarska dozvěděl cestou svého vedoucího, který nám o této možnosti řekl. Okamžitě jsem zareagoval a přihlásil se na uvedený kontakt. Abych skutečně mohl odjet, musel jsem, jako všichni ostatní, doložit životopis a prokázat základní komunikační dovednosti v anglickém jazyce. Další podmínkou bylo mít odsloužené minimálně čtyři roky ve služebním poměru a vlastnit řidičský průkaz pro skupinu B.“
Honza: ,,Já jsem ze začátku postupoval stejně jako Marcel, ale protože jsem byl vybrán na pozici koordinátora, musel jsem navíc absolvovat pohovor na Policejním prezidiu.“
Oba: „Do mise jsme se přihlásili už v někdy v červnu, s tím, že jsme měli odjíždět začátkem září. Nakonec jsme ale odjeli až 29. října. Z celé ČR bylo vybráno padesát policistů s různým profesním zaměřením. Z našeho kraje jsme odjížděli jen my dva. O tom, že se mnou jede k kolega z našeho kraje a navíc ze stejného útvaru, jsem se dozvěděl až čtrnáct dní před odjezdem, když jsme jeli fasovat výstroj pro službu v zahraničí.“
Policejní prezident navštívil s ministrem vnitra policisty v Maďarsku
Co bylo vaším motivem k přihlášení?
Honza: ,,Protože jsme oba z cizinecké policie, byla to na prvním místě potřeba pomoci zapojit se do ochrany státních hranic tam, kde to aktuálně bylo potřeba. Chtěli jsme pomoci našim kolegům, kteří čelili dlouhodobě náporu velkého množství běženců.“
Marcel: ,,V neposlední řadě v tom ale byla také touha zkusit něco nového, získat zkušenosti, vymanit se ze stereotypu a seznámit se s novými lidmi.“
Jaká pro Vás byla cesta do Maďarska a jak na Vás působilo přijetí místními lidmi?
Oba: „Sešli jsme se na Policejní akademii v Praze, kde nám naše zavazadla naložili do aut, a my jsme se po slavnostním nástupu za účasti ministra vnitra a policejního prezidenta rozdělili do nových vozidel Hyundai, které nám byly za tímto účelem přiděleny z krajských ředitelství. Kolona čtrnácti aut se pak vydala na hranice se Slovenskem, kde na nás čekala slovenská policejní hlídka. Za jejich doprovodu jsme se přesunuli až na jižní hranice, kde si nás převzali maďarští kolegové a ti nás doprovodili až do policejních kasáren v Budapešti. Následující den jsme pak přejeli na základnu do Szegedu, což je asi 10 km od srbských hranic a to už byl na dva měsíce náš druhý domov. Potom, co jsme se ubytovali a seznámili se s nejbližším okolím, byli jsme rozděleni do služeb po 14 lidech. V každé hlídce byli vždy 4 muži ve složení Čech, Slovák, maďarský policista a maďarský voják. Do některých patrol byl zapojen i Polák. Hlídce vždy velel domácí, tedy maďarský policista. Na každý den bylo plánováno 12 hlídek, které plnily dané úkoly buď pěšky, nebo autem, a to v určeném úseku dlouhém zhruba 1 až 3 km. Služby byly 12hodinové, střídali jsme denní, noční a dva dny volna. Většinou jsme byly ve službě tak 15 až 16 hodin, protože jsme museli čekat na vystřídání a pokud to bylo daleko od služebny, tak jsme prostě museli počkat. Ubytovaní jsme byli společně se Slováky, blízko nás bydleli i Poláci.“
Hranice Schengenského prostoru chrání 70 policistů
V souvislosti s Maďarskem každého napadne – jak jste se s kolegy domlouvali?
Marcel: ,,Angličtinu jsme využili minimálně, protože bylo snazší domlouvat se přes slovenského kolegu, který uměl maďarsky. Naopak my jsme Slovákům tlumočili polštinu. Pro nezúčastněného mohly být naše rozhovory hodně vtipné, někdy byly velice dlouhé a někdy nás z toho boleli i ruce. Angličtinu jsme využili hlavně při komunikaci s běženci a při služebních zákrocích.“
Museli jste často proti běžencům zakročovat?
Honza:,,Každý den se různě velké skupiny běženců snažily dostat přes plot, který na srbsko – maďarské hranici vyrostl. Dennodenně se běženci pokoušeli plot narušit a přejít přes hranice do vnitrozemí. Nejvíc se to dělo za snížené viditelnosti. Z devadesáti procent se nám podařilo běžence zadržet. V převážné většině se bez agrese zadržení podvolili. Na pozoru jsme byli ale před převaděči, kteří většinou kladli aktivní odpor.“
Je jasné, že vaše služba nebyla jednoduchá, máte přesto nějaké veselé zážitky?
Honza:,,Vybavuji si jednu situaci, kdy jsme na základě zjištění narušení hraničního plotu vyjeli hledat a zadržet běžence, o kterých jsme věděli, že se jim podařilo přes hranice dostat. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a propátrávali jsme určený úsek lesa. Maďarský kolega označil za pomoci termovize skupinu běženců a přes vysílačku nás informoval o jejich poloze. Přestože byl v místě náročný terén a skupina se stále přemísťovala, podařilo se nám ji zadržet asi po hodině pronásledování. Záhy jsme ale zjistili, že jsme pronásledovali druhou pátrací skupinu. V první chvíli se mi chtělo říct pár ostřejších slov, dnes se tomu ale s chutí zasměju. Nevím, kdo z nás byl víc překvapený. Běžence naštěstí zadržela v ujíždějícím autě vzápětí jiná hlídka.“
Maďarsko a Slovinsko uzavřelo hranice, chránit je pomáhají také policisté z ČR a ze Slovenska
Prožili jste něco, na co určitě nezapomenete?
Marcel: ,,Místní lidé nás vítali, už když jsme přijížděli. Bylo vidět, že jsou rádi, že tam jsme. Jejich přístup k nám byl celkově nezapomenutelným zážitkem. V průběhu služby nebylo výjimkou, že nám přinášeli čaj na zahřátí a i přes jazykovou bariéru bylo zřejmé, že jsme tam vítáni. Za stěračem auta jsme nacházeli lístečky se vzkazem „Děkujeme, že nám pomáháte“.
Honza: ,,Já jsem od místní malé holčičky dostal přáníčko ve tvaru srdce a nápisem v maďarštině. Kolegové mi později přeložili, že je tam napsáno: „Děkujeme, že nás chráníte“.
Byly jste motivováni i finančně?
Oba: „Ze začátku o penězích nebyla žádná zmínka, takže kvůli penězům jsme tam určitě nejeli. Po návratu pro nás bylo velkou odměnou ocenění policejního prezidenta, který nám udělil Odznak za službu v zahraničí. Krajský ředitel, který nás po návratu také přijal, nám udělil Medaili krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Obě ocenění pro nás jsou výrazem toho, že jsme snad svoji práci v zahraničí neodváděli špatně a českou policii jsme dobře reprezentovali.“
Zalitovali jste někdy, že jste na nabídku kývli?
Oba: „Nikdy. Bereme to jako výbornou zkušenost, v žádném případě nelitujeme, že jsme tam jeli. Pokud přijde další nabídka, určitě ji opět využijeme.“
Děkuji vám oběma za rozhovor a přeji vám hodně štěstí při dalších profesních výzvách….
Foto: PČR
