Zapište se do registru dárců kostní dřeně… To je přání dvacetileté Marušky, dcery jedné z příslušnic dozorčí služby Věznice Světlá nad Sázavou. V letošním roce se Marušce obrátil život naruby. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. V takovémto okamžiku si člověk uvědomí, jak je život nevyzpytatelný a jak důležitá je pevná vůle i podpora a pomoc od druhých. Podporu do dalšího života chtěli vyjádřit i samotní zaměstnanci věznice. Uspořádali finanční sbírku a Marušce darovali 37.000 Kč, aby si mohla začít plnit svoje sny a přání. Pomoci s vyplněním jednoho jejího přání můžete však i vy – popřemýšlejte o zapsání do registru dárců kostní dřeně… Přečtěte si její dopis. Pocity, které zažívala, vám mohou v rozhodování pomoci: „Trvá to jen chvilku. Chvilka, která může jinému člověku zachránit život.“ Děkujeme!
„Vážení přátelé,
moc vám děkuji za finanční dar, který jste mi poskytli. Vůbec jsem netušila, že v práci, kde pracuje mamka, jsou tak hodní lidé.
Liberec hostil soutěž psovodů, své zástupce vyslala PČR, Vězeňská služba a také některá města
Když jsem jezdila do školy, bývala jsem často unavená. Stejně tak večerní urputné svědění kotníků, které jsem si rozdírala. A že mi jsou velké kalhoty – to je přece fajn, že jsem něco shodila, ne?
Dne 14. března 2016 jsem navštívila pana doktora Ondráka s tím, že bych potřebovala prášky na svědění těla. Pan doktor se na mě kouknul, odhrnul mi vlasy a zjistil, že mám hodně nateklý krk. Od té chvíle se to se mnou vezlo: návštěva nemocnice, spousty vyšetření a nakonec operace – biopsie uzliny.
Bylo 1. dubna 2016 (apríl), kdy mi paní doktorka sdělila, že mám Hodgkinův lymfom. Vůbec jsem netušila, co to znamená?! „Máte rakovinu lymfatických uzlin,“ upřesnila. ,,Budete jezdit do Hradce na chemoterapie, budete hodně unavená, budete si každý den píchat do břicha injekce, budete mít oslabenou imunitu, budete polykat mnoho prášků a hrozí vám, že byste nemusela mít děti.“ Ačkoliv se mi to snažila říci šetrně, byl to pro mě veliký šok. Dosud jsem byla naprosto zdravá a teď tohle. Od této chvíle se změnil život o tři sta šedesát stupňů nejenom mně, ale celé mojí rodině. Najednou jsem neřešila běžné starosti dvacetiletých holek, ale vážnou věc. Začala jsem se připravovat na to, co mě čeká: kde se nechám ostříhat, kde koupím paruku a šátky, než mi vypadají vlasy. Největší strach jsem měla ze změny svého vzhledu, ale holá hlava mě nakonec v podstatě bavila :-).
Na Bahnech se představila nově vznikající operativně eskortní skupina VS ČR
Začala jsem navštěvovat nemocnici v Hradci Králové, kde jsem absolvovala další vyšetření. Kvůli chemoterapii mi život ubíhal v třítýdenních cyklech: infúze, injekce, hromady prášků. Byla jsem nejmladší pacientkou ve stacionáři.
Moje rakovina má velmi vysoké procento úspěšnosti na vyléčení. Ale i tak jsem musela podstoupit všechna ta úskalí spojená s nemocí. Byly dny, kdy jsem nemohla únavou vstát z postele, svědilo mě tělo, cítila jsem bolest kostí a další nepříjemné věci. Řekla jsem si, že tu „chřipku“ musím překonat hlavně kvůli mamce, která to nesla hodně těžce, ale snažila se myslet pozitivně, i když to slovo nemá ráda :-). Moc ji obdivuji za to, jak dokázala zvládat starosti v práci a doma. Sháněla mi různé doplňky stravy, četla mnoho článků o mé nemoci, a když mi paní doktorka Sýkorová sdělila, že mě čeká ozařování, začala se zajímat o protonovou léčbu.
Protonové ozařování je pro pacienta o 50% šetrnější než fotonové. V té době nebylo jisté, zda nám pojišťovna protonovou léčbu v Protonovém centru v Praze uhradí. Přesto se mamka rozhodla do toho jít, i kdyby to měli s taťkou uhradit sami. Naštěstí vše dobře dopadlo. Pan doktor z radiologie protonové ozařování doporučil, protože jsem měla nádor na místě, kde by mi fotonové ozařování mohlo poškodit důležité životní orgány: srdce, plíce, míchu.
Věznice v Ostrově rozšířila svou kapacitu o desítky míst
V Protonovém centru mi na obličej nasadili speciální masku. Do pusy mi dali šnorchl, přes který jsem dýchala, na nos kolíček a na oči speciální brýle, které ukazovaly na grafu můj dech. Samotné ozařování probíhalo ve chvíli správného nádechu, kdy jsem musela zadržet dech na cca 30 sekund. To se několikrát opakovalo. Někdy to šlo všechno hladce, ale někdy jsem byla natolik nervózní, že jsem se nedokázala správně nadechnout. Naštěstí jsem se vždy nakonec uklidnila. Ozařování probíhalo každý všední den celkem patnáctkrát. Samotné ozařování jsem necítila. Po ukončení protonové léčby mě začalo hodně bolet v krku a špatně se mi polykalo. Ozařování jsem skončila 2. září. V prosinci půjdu na kontrolní PET/CT, kde zjistí, zda jsou nádorové buňky úplně zničeny.
V současné době se cítím opravdu dobře. Až tak dobře, že jsem začala doma malovat chodbu, schodiště a verandu. Do budoucna bych si chtěla udělat pár kurzů, např. designérský, pečení cupcakes, baristický. Nevím, co přinese budoucnost, ale jedno vím jistě, člověk by měl neustále něco plánovat a mít své sny, protože to je motor, který ho vede kupředu.
Generální ředitel VS ČR ocenil příslušníky vězeňské služby, kteří vypomáhali v zařízení pro uprchlíky
Chtěla bych vás tímto dopisem poprosit, pokud vám to zdravotní stav dovolí, zapište se do registru dárců kostní dřeně. Po registru vám odeberou krev, kterou zasílají do centrální laboratoře na rozbor, a v případě potřeby vás osloví.
Já měla to velké štěstí, že jsem kostní dřeň v pořádku měla. Jsou pacienti, kteří takové štěstí nemají a musí podstoupit transplantaci. 75% pacientů se neshoduje s hodnotami krve svých příbuzných a jsou závislí na dárcovství od cizích lidí. Kostní dřeň daruje málokdo, protože se lidé bojí bolesti. Ta bolest se dá vydržet a není to nic hrozného. Trvá to jen chvilku. Chvilka, která může jinému člověku zachránit život. Já už kostní dřeň bohužel darovat nemohu, ale někdo z vás ano, proto prosím – neváhejte a zaregistrujte se.
Řekla jsem si, že v životě nechci ničeho litovat a nelituji ani téhle nemoci. Beru to jako špatnou životní zkušenost, která mi dala i mnoho pozitivního. Poznala jsem, kdo je opravdový kamarád, jak mám úžasného přítele a rodinu. Jak mám pohotového a šikovného pana doktora, který neváhal a začal hned jednat. Díky vám vím, že jsou lidé ochotni zorganizovat sbírku a přispět, i když mě neznají a mohli by peníze využít jinde. Opravdu si toho velmi vážím. Ještě jednou vám všem moc děkuji. Na závěr bych chtěla říct: až vám někdo bude k narozeninám přát hodně zdraví, neberte to jako běžnou frázi, přeje vám tu nejdůležitější věc na světě. Člověk je celý život zdravý a najednou se může lehce něco stát, proto žijte naplno, nevíte, co bude zítra.
S pozdravem a úsměvem na tváři, Marie“
