Dlouho jsem žil v domnění, že služební pes sloužící Hlídkovou službu je trhač za každých okolností. Vše mi ale vyvrátila jedna z pražských psovodek se svým služebním psem Edou.
S Edou jsem se viděl jednoho večera u Vltavy. Zprvu opatrný pes si na mě rychle zvykl. Byť mě neustále „jedním očkem“ pozoroval, zda nechci ublížit jeho paničce.
Stále víc a víc ve mě ale vzbuzoval dojem, že není trhačem a naháněčem strachu nonstop. Několikrát zatoužil po koupeli ve Vltavě, což mu ale panička logicky zatrhla. Eda se tak vždy smutně vrátil zpět.
Pohladit se nechal, dokonce se nechal podrbat na břiše. Jeden by řekl, že je to takový mazlík, který by nedokázal ublížit mouše. Vše se ale mění s povelem „hlídej paničku!“. V tu chvíli bych neradil ani svému největšímu nepříteli, aby se k Edovi přiblížil. Z přítulného mazlíka se rázem stal ostrý a neúplatný polda. A jediným povelem je z něj zpátky mazlík. Ve chvíli, kdy je Eda nasazen do zákroku, se ale k psovodce nesmí nikdo přiblížit. Eda trhá a je mu jedno, zda soupeře, nebo někoho z vlastního týmu.
Fotky zachycující Edu ležícího s kočkou, či kotětem, jsou pak důkazem toho, že i s těmito zákeřnými krvelačnými šelmami dokáže služební pes vycházet 🙂 I takto skvělý pes ale musel projít stovkami, ne – li tisíci hodin tréninku a výcviku. A trénuje prakticky denně.
Co se děje se psy, když ukončí aktivní službu?
Bývá pravidlem, že si psa „ve výslužbě“ bere domů jeho psovod. Je to logický krok. Pro psovoda je to parťák na celý život, se kterým strávil ve službě dobré i zlé. A v drtivé většině případů to takto psovodi sami berou.
O tom by mohla vyprávět jedna z pražských psovodek, která má doma nejen psa v aktivní službě, ale také psa ve výslužbě (Izrael) a také několik koček 🙂 (postaveny mimo službu samozřejmě).
