Dne 29. prosince 2024 v podvečer zavolala na linku 158 zoufalá maminka. Hlas se jí chvěl – její syn se ztratil v lese. Vyrazil s tatínkem krmit zvěř, ale jednoho osudného okamžiku se chlapec vzdálil a zmizel v hustém zimním lese. Maminka už věděla, že každý okamžik je drahocenný – začalo se rychle stmívat, mlha houstla a chladná zima nemilosrdně sílila.
Policisté zareagovali okamžitě. Na místo během několika minut dorazily policejní hlídky, psovodi a posily z řad hasičů. Všichni měli jediný cíl – najít chlapce dříve, než se stane něco horšího. Situace byla o to složitější, že kvůli špatným povětrnostním podmínkám nemohl vzlétnout policejní vrtulník, který by prohledávání terénu výrazně urychlil.
Přesto se lidé nevzdali. Maminka, která celou dobu na místě čekala, později popsala, jak vnímala nasazení všech zúčastněných: „Mnoho lidí pročesávalo les, policejní auta brázdila silnice i cesty a prosvěcovala celé okolí.“ Každá minuta čekání byla nekonečně dlouhá. Strach o syna byla obrovská. Ale pak, krátce po 21. hodině, se stal zázrak. Ve dveřích jejich domu se náhle objevil on – promrzlý, uplakaný, vyděšený, ale živý a zdravý.
Maminka později napsala dopis, ve kterém děkuje všem, kdo se na pátrání podíleli. Její slova jsou plná emocí, vděčnosti a obdivu:
„Byli to profesionálové se srdcem na dlani. Skvělí lidé. Tito lidé dělali na 100 % svou nelehkou práci a já se před nimi hluboce skláním. Děkuji všem!“. Svůj dopis zakončila přáním, které mluví za všechny rodiče: „Přeji si, aby podobných výjezdů bylo co nejméně, ale pokud k nim dojde, ať vždy končí šťastně, jako ten náš.“
Tento příběh ukazuje, jakou sílu má spolupráce, odhodlání a lidskost. Policisté, hasiči a všichni zúčastnění přispěli k tomu, že se tento příběh mohl stát příběhem se šťastným koncem. A za to jim patří nejen dík, ale i obdiv.
