Lenka Flossmannová studovala na vysoké škole Ambis obor Bezpečnostní management. Už na začátku studia zjistila, že oblastí, do které by chtěla proniknout, je drogová kriminalita u dětí. Tématu se pak držela i ve svých dvou diplomkách a prevenci dětské kriminality bere tak trochu jako životní misi. Jak sama říká, problém je v tom, že naprostá většina toho, co se děje, není vůbec vidět.
Jak tvoje zalíbení, pokud tohle slovo vlastně vůbec můžu použít v souvislosti s drogovou kriminalitou, vlastně začalo?
– Chtěla jsem být policistka, moc se mi ta práce líbila, ale nikdy jsem nevěděla, co konkrétně bych ráda dělala. Když jsem přišla na naši školu, v prvním ročníku jsme měli kriminalistiku – a od té doby se mi začalo rýsovat, co bych asi chtěla dělat. A když jsme pak měli předmět Drogová kriminalita u pana Daniše, hrozně mě to oslovilo.
To bylo ve druhém ročníku?
– Druhý rok. Myslím, že v zimním semestru.
Takže ve druháku ses rozhodla, že půjdeš směrem drogové prevence?
– Ano. Rovnou jsem si tam zvolila i téma bakalářky a vybrala ke studiu další předměty, které mě oslovily.
Čemu přesně jsi se ve své bakalářce věnovala? Jaký byl její název a téma?
– Alkoholismus a tabakismus v etapě dospívání. Přímo na základních školách. To jsem dělala i jako výzkum.
U toho se můžeme na chvíli zastavit.
– Byl to v podstatě klasický výzkum. Máš text o kouření, o alkoholu, jak to škodí lidskému zdraví a hlavně dětskému tělu. Já jsem s ním ale šla na Základní školu Jiřího z Lobkovic, která se nachází na Flóře, sama jsem na této škole studovala, a snažila se zacílit přesně na věk dětí, které jsem si pro výzkum vybrala.
Ve škole ke mně byli všichni vstřícní, takže se výzkum povedl. Zjistila jsem, že všichni kouří a pijí, proč to dělají, kde to kupují a tak podobně. Aby to dávalo smysl i mimo mojí bakalářku, předala jsem výsledky škole, která je pak zařadila do celkového hodnocení. To jsem měla radost – opravdu jsem přispěla k něčemu důležitému.
Jak se k tobě stavěli žáci, na kterých jsi prováděla výzkum?
– Byli super. Tohle je v mnoha směrech hodně aktivní škola, děti byly komunikativní a vůbec s tím neměly problém. Vše jim bylo hodně dobře vysvětleno, takže dotazník nebyl jen tak nějaký papír, o kterém by nic nevěděly. Žákům se zaručila anonymita, tak na všechny otázky odpověděli.
Vrátíme se zpět ke studiu. Tuhle práci jsi psala v rámci bakalářského studia. Měla jsi nějakou specializaci?
– Neměla. Já jsem si ji nezvolila. Vybírala jsem si prostě předměty, co mě nějakým způsobem bavily.
Jaké to byly předměty?
– Forenzní psychologie (nauka o oběti a pachatelích), ta byla výborná. Dalším zajímavým předmětem byla třeba Práva pobytů cizinců.
A pokračovala jsi dál na magisterské studium?
– Ano, pokračovala. Ale protože navazující BMR (Bezpečnostní management v regionech) se ten rok neotevřel, vzala jsem si ho alespoň jako specializaci. Byly tam předměty jako Kriminologické a právní aspekty extremismu a terorismu, Kybernetická bezpečnost (ta mě mimochodem úplně nadchla). Docent Kolouch je odborník na slovo vzatý a jeho projev byl úžasný. Je u policie dlouho a má fakt hodně zkušeností.
Mohla bys přiblížit, jak to vypadalo? Já si nedokážu představit, co je kybernetická bezpečnost, respektive ta nebezpečí, která se z kybernetického světa šíří. Co jste v rámci tohoto předmětu dělali?
– Skladba předmětu byla takový úvod pro ty, co o problematice nevědí vůbec nic. Takže jsme začali s tím, co je to internet, jeho vývoj, kybernetický útok. Člověk chtěl bránit svůj software, tak vymyslel Trojského koně – ze kterého se pak ale stal pravý opak.
Dostali jsme se až do současnosti – a tato část právě navazovala na moji diplomku. Například happy slapping (natáčení konfliktů a následné zveřejňování na internetu) a obecně šikana na internetu.
Pan docent Kolouch se podílel na několika dlouholetých výzkumech, při kterých si skupina dospělých lidí založila fiktivní profil malé 14ti leté holky. Účastníci výzkumu si pak pod falešným profilem zkusili přidat další děti do přátel. Děti žádost o přátelství neznámé slečně potvrdily. Aniž by ji znaly, normálně s ní komunikovaly, až se dostaly k tomu, že je oslovil úchyl – a došlo třeba i k reálnému setkání. Devianti potom byli zatčeni za obtěžování.
Je to něco podobného, jako o čem právě natočil dokument režisér Klusák?
– Ano, něco takového.
Takže to tady probíhá už delší dobu?
– Přesně tak. Jen to doposud nebylo tolik medializované, ale děje se to už řadu let.
A tím jsme se vlastně tak trochu dostali k tvé druhé diplomce. O čem byla?
– Kriminalita mládeže a její vliv na městskou část Prahy 12 – Modřany. Protože jsem v této čtvrti působila, zvolila jsem si ji pro svůj výzkum. Mluvila jsem s dětmi, které chodily k nám na přednášky – nebyla jsem pro ně cizí, a tím pádem se mi v odpovědích víc otevřely. Také jsem zase chodila zadávat dotazníky do škol. Když jsem žáky ujistila, že jim to dám k vyplnění a pak si to hned vezmu, neuvidí to třídní učitel, získala jsem opět jejich důvěru. Výsledky jsem vyhodnocovala za celou Prahu 12, nikoliv za samostatnou třídu, takže to bylo opravdu anonymní. Ale i přes anonymitu respondentů nám výzkum přinesl opravdu zajímavá data. Zjistilo se např. že děti se nebojí oslovit bezdomovce, aby jim koupil alkohol nebo cigarety. Dají mu peníze s tím, že si nechá třeba dvě cigarety z krabičky nebo že si odlije trochu rumu.
Tohle je velmi zajímavé. Jaké další informace výzkum přinesl?
– Ukázalo se, že na Praze 12 existují skupiny dětí a dospělých, kterým se regulérně říká „gangy“. Tvoří je 50 lidí ve věku od 12ti do 30ti let. Opravdu v takovém věkovém rozmezí. Mají hierarchii, na kterou navazuje happy slapping. Člověk prostě někoho zbije, natočí to a oni řeknou: „Jo, my ti věříme, půjdeš k nám do skupiny.“ Pak to zase pokračuje dál: „Ty půjdeš koupit alkohol, ty půjdeš koupit cigára, ty uděláš to a to.“ Dotyčný postupuje v této hierarchii, aby se nakonec stal vůdcem gangu.
Zatím se ukázalo, že se členové bijí mezi sebou. Třeba na Praze 4 to funguje podobně – tam je „chodovský gang“ a my máme „modřanský gang“. Tyto dva gangy se naprosto nenávidí a bojují o území. Když jsem byla na základce s těmi dotazníky, bylo mi řečeno, že ve škole zrovna chybí chlapec, který je členem takového gangu – dostal tak nabito, že má celou zdrátovanou pusu. To už není jenom nějaké pošťuchování, je to velký problém.
To jsem vůbec nevěděl, že tady něco takového existuje.
– Ono se to špatně zachycuje, protože všechny ty děti nebydlí na Praze 12. Někdo bydlí ve Středočeském kraji, někdo na Praze 2, takže se to nedá moc vystopovat. Školy to někdy taky nezachytí. Kdyby tyhle gangy vznikaly jenom na Praze 12, tak by se školy semkly a zakročily. Ale když je každý člen odjinud, škola má opravdu malé možnosti, jak proti tomu bojovat.
Z různých porovnávání otázek se ukázalo, že rodiče vlastně nevědí, co jejich děti dělají. A děti, které do gangu nepatří, nemají zkušenost s takovou skupinou, jenom z doslechu ví, že něco takového existuje, z ní mají strach. Jedna holčička do dotazníku napsala: „Nebudu chodit do volnočasového areálu. Nikdy jsem tu skupinu nepotkala, ale bojím se, že tam chodí.“ – takže už takovýhle nátlak oni na děti kolem sebe vytváří. Kdybych dělala další výzkum, zajímalo by mě, jestli tohle vidí dospělí a okolí.
Ale když je členovi gangu 30 let, už není dítě – je to tedy organizovaný zločin.
– To je. Oni je pak i zavírají, protože fetují a dělají další věci. Mezi dětmi se informace o těchto skupinách rychle rozšíří ve škole – když ví, že do volnočasového areálu někdo z gangu chodí, tak tam nepůjdu. Ale co maminka s kočárkem? Asi jí bude připadat divné, že tam sedí 20 lidí, kteří kouří, pijí a evidentně jim není 18 let? Nebojí se tam se svým malým dítětem jít? Co důchodci, nebojí se projít parkem? Zajímalo by mě, jestli to vnímají, jestli to je opravdu ještě skrytý. Plánuji se pak nějakým způsobem spojit s protidrogovou centrálou a trochu víc to rozvést.
A to jsme se dostali na konec tvého studia. Ty jsi díky studiu na škole šla pracovat do Centra primární prevence.
– Ano. Tam jsem se vlastně dostala na základě teoretických znalostí ze školy (kriminalistika, forenzní psychologie atd.) a těch mých výše zmíněných prací.
A potřebné kurzy jsi si dělala ve škole?
– Ne, já jsem pracovala ve Studiu V, což je vzdělávací středisko, a v rámci tohoto zaměstnání jsem mohla chodit na všechny jejich kurzy.
Ještě by mě zajímalo, poslední rok jsi pracovala ve středisku Drop In, co jsi tam dělala?
– Přednášela jsem dětem na prvním stupni. Každá třída má svůj určitý program. Druhá třída má jenom úvod do prevence, cílem je naučit děti základním hodnotám. V dalších ročnících pak v problematice jdeme více do hloubky.
Jak moc dokážou žáci druhé třídy vnímat takové problémy? Uvědomují si je vůbec?
– Uvědomují a chápou. Mají dost informací i z domova – ale někdy to jsou takové pokroucené informace, kdy rodiče dětem řeknou „alkohol, to je hnus“ nebo „alkohol, fuj“. Přitom každý z nich si dá večer skleničku a ty děti v takovém prostředí vyrůstají. My se je nesnažíme přetvořit, ale navést je, aby šly dobrým směrem. Organizace Drop In nikdy nehlásá „ne, nebudeš pít, nesmíš“. Ale řekne dítěti „jestli se chceš napít, tak se napij, ale ať víš, jaká to má rizika a dopady – zvaž to a pak je to na tobě“. Protože když někomu něco zakážeš, tak je to skoro stejné, jako když mu řekneš, ať to udělá.
To jsi dělala ten poslední rok?
– Jo. A pak jsem přednášela těm větším dětem. Pátá třída, to byl netolismus – závislost na internetu, neustálá potřeba mít mobil v ruce. To bylo zajímavé, i učitelé dávali pozor. Dále jsme řešili alkohol, tabák a dělali běžný úvod do prevence.
A moje poslední otázka je, jestli ten tvůj zájem hodláš dál rozvíjet?
– Určitě! Chci se dostat do oddělení prevence k Policii ČR.
