Svět se otřásá v základech. Exotické osobnosti vylézají z různých temných zákoutí a stávají se vděčnými objekty medií. V této okurkové sezóně je běžný člověk úplně out, ať už vykonal cokoliv bohulibého. Dokonce i humor je v politicky korektním světě zapovězen. Cenzura je ale jen cenzura, ať už se zaštiťuje jakkoliv šlechetnými úmysly. A je tedy čas zašvejkovat.
Protože člověk nechce být pořád jen loser, jak se říká ve světě, a být v něčem dobrý vyžaduje léta dřiny a odříkání, rozhodl jsem se, že to šplhání na vrchol potravinového řetězce pojmu trochu moderněji.
Dneska jsou totiž nejvíc v kurzu frajeři, kteří blábolí nesmysly na „jůtůbu“ , přičemž nejdůležitější předpoklad úspěchu je kůl přehazovačka s kterou se dá pohazovat na obě strany, značkové tričko, a musí se to líbit děckám, která začínají mutovat.
V tom jsem už trochu za zenitem, tak jsem se rozhodl to vzít jinou cestou. Stanu se prvním progresivně liberálním policistou. Věděl jsem, že první je ten Milosz z Webfóra, ale ten je jako Yeti. Všichni o něm slyšeli, ale nikdo ho nikdy neviděl. V tom jsem spatřoval svou výhodu.
Nechal jsem si narůst plnovous a přehazovačku, jak to mají ti hopeři, jak se jim ty upnuté džíny na kšandách zařezávají do rozkroku, že musí furt hopsat. Bradku jsem si pak nastříkal na zeleno, aby všem došlo, že jsem vyznavačem víry v nanebevzetí Gréty s rozkošnýma copánkama a patku jsem šmrncnul lososovým lakem na nehty. Veřejně jsem se definoval transhysterickou dopravačkou zrequirovanou v útlém věku statní byrokracií a na dveře kanceláře jsem vylepil velký plakát s amazonským indiánem a nápisem APPLE ONLY. Následně jsem poslal Českým aeroliniím otevřený dopis s výzvou, aby okamžitě přejmenovali letiště Václava Havla na letiště George Floyda.
Má snaha o zvýšení společenské prestiže neušla pozornosti mých nadřízených a zavolali si mě na kobereček. Trestu jsem unikl jedině díky tomu, že jsem začal usedavě brečet a ohradil se proti tomu, aby mě v době ovulace rozčilovali. Teprve teď byla cesta k progresu volná. Chybělo tomu jen, aby si mě všimli ti správní pokrokoví lidi.
Cestou z práce jsem naštěstí uviděl chlapíka, jak plundruje kontejner před McDonaldem. Na sobě měl černé oblečení, na batohu áčko jako člen elitního týmu, a místo trenek mu z podolku čuměly červené tangáče. Hned mi bylo jasné, že se jedná o minimálně budoucího premiéra země. Padl jsem na kolena, jak to teď moderně dělají v USA, čapnul ho za haksnu a začal mu ožužlávat tkaničky. Borec se vzpíral mým gestům kolektivní viny a pokory tak intenzivně, až jsem pochopil, že jsem to vzal za špatný konec. Naštěstí jsem měl připravenou výmluvu, že jsem vyhladovělý vegan a ty jeho konopné křusky vypadaly fakt jedle. Uklidnil se a nakonec mě vzal za svýma kámošema do nějakého baráku, který si společně zdemokratizovali v třídním boji proti fetišizaci majetku, jak mi později vysvětlil.
Vzali mě hned mezi sebe jak rodného soudruha a s prvním úkolem jsem hned pochopil, že můj společenský status stoupne raketovým tempem. Musím prý zhanobit sochu nějakého historického zloducha. Někoho, kdo byl příčinou tyranie a nevolnictví. A že prý jestli úkol dobře chápu? Odkýval jsem, že je to úplně jasné a přemýšlel jsem, čí sochu bych zhanobil.
U nás se mi moc nechtělo plnit takový úkol. Kdyby mě totiž chytili kolegové, asi bych neuspěl ani s argumentem, že jsem byl ovlivněn nenadálou menstruací. Rozhodl jsem se, že u sousedů se bude hanobit bezpečněji a své dílo jsem zvěčnil ve fotografiích, abych měl důkaz, že úkol byl splněn.
Nadšeně jsem dorazil mezi své soudruhy a dotáhl i projektor, aby mé veledílo dobře viděli i ti vzadu. Hned při prvním snímku to v jejich řadách zašumělo. Bylo jasné, že jsem vzbudil jejich zájem. Na další fotce jsem ukázal, celé své dílo zkázy s popiskem: Karel Marx, Saská Kamenice, Zhanobení. Sálem to zašumělo znovu a pocítil jsem tupý úder zezadu do hlavy, po kterém jsem upadl do bezvědomí.
Když jsem se probral, ležel jsem v parku na trávníku, cítil ostrou bolest v hlavě a nemohl se zbavit pocitu, že jsem něco udělal špatně. Zjevně nikdy nebudu lepší než Milosz z Webfóra.
