Včerejšího dne senátoři schválili návrh novely změny Ústavního zákona a Listiny základních práv a svobod tak, aby v nich bylo zakotveno právo hájit svůj život a zdraví se zbraní. Pokud se podaří zakotvit toto právo v Ústavě, přinese to změny nejen v české právní legislativě, ale tento krok může přinést kýžený zvrat v evropské restriktivní politice.
Zbraně nejsou nebezpečné, nebezpeční jsou jen lidé
Mnozí lidé mají představu, že zbraně jsou nebezpečné. Zbraň je ale jen nástroj, který nemá vlastní vůli a sám o sobě nemůže být tedy člověku nebezpečný. Mnoho odpůrců zbraní, ale i mnoho zákonodárců zapomíná, že skutečným nebezpečím jsou lidé se špatnými úmysly. Pokud bude občanům omezen přístup ke zbraním, rozhodně to neznamená, že špatní lidé změní své špatné úmysly. Nespatřuji tedy žádnou logiku ve stavění rovnítka mezi omezením zbraní a vyšší bezpečností.
Představa, že několikrát trestaný recidivista si jde požádat o zbrojní průkaz a pak si koupí legálně drženou zbraň s evidovaným výrobním číslem, aby s ní páchal násilí na obyvatelích, je komická a naprosto nereálná. Většina zbraní použitých při trestné činnosti, či teroristických útocích, jsou nelegální zbraně, dovezené přes Středozemní moře z Blízkého východu, nebo z válečných zón, kterých je v Evropě stále dost. Aktuálně například východní Ukrajina.
Většina trestných činů spáchaných legálně drženou střelnou zbraní, kterých je statisticky mizivé procento, spadá do kategorie manuální nezručnosti, či špatného vyhodnocení cíle při výkonu myslivosti, kdy se majitel zbraně postřelí sám, nebo postřelí neúmyslně jiného člověka. Úmyslných trestných činů, spáchaných s legálně drženou zbraní jsou pouhé promile, mají však často fatální následky, které zbraním přinášejí negativní publicitu.
Země, které přistoupily k masivním zbraňovým restrikcím, se rozhodně nedočkaly očekávaného efektu. Typickým příkladem je Velká Británie, kde je velmi těžké nabýt legálně zbraň k výkonu myslivosti, k osobní obraně pak v podstatě nemožné. Teroristé a zločinci zde prostě přešli k jiným prostředkům, jakými jsou útoky nákladními vozy proti skupinám obyvatel, útoky kyselinou nebo nožem a v neposlední řadě trestné činy spáchané podomácku vyrobenými zbraněmi. Došlo k velkému nárůstu násilných trestných činů, protože policie nemá dost sil a pachatelé se cítí bezpečně.
Policie není dimenzována na dlouhodobé krizové situace
Většina lidí si neuvědomuje, že policejní sbory fungují na základě společenské dohody, kdy většina obyvatel z vlastní vůle dodržuje společenské normy a platné zákony. V okamžiku, kdy je tento řád narušen krizí, která může mít různé příčiny, má policie jen tolik sil, aby chránila kritickou infrastrukturu země. Na ochranu jednotlivců nebude nikdy dostatek sil ani prostředků. Pak musí obyvatele spoléhat především sami na sebe a na vlastními silami utvořené komunity.
Zachování veřejného pořádku se stává pro policii i armádu mnohem jednodušším v případě, že má k dispozici zálohy z řad vyškolených, ozbrojených a zákona dbalých civilistů, které může v době krize aktivovat tak, aby fungovali pod vedením ozbrojených složek, jako jejich účinné zálohy. Takové zálohy vytváří především armáda, ale vzhledem k vývoji dění ve světě, by je měla mít i policie.
Přínos zakotvení práva na obranu se zbraní do Ústavy
Rozhodně se nikdo nemusí obávat, že po schválení ústavní novely, budou po ulicích pobíhat ozbrojení civilisté, vybaveni automatickými zbraněmi, a střílet na potkání.
Z textu novely Ústavního zákona a Listiny základních práv a svobod vyplývá, že ozbrojená obrana je možná pouze za podmínek daných zbraňovou legislativou naší země, která patří k těm nejpřísnějším na světě. Umožňuje bezúhonnému občanovi legální nabytí střelné zbraně, ale velmi přísně hodnotí všechny excesy spáchané proti těmto pravidlům. Velkou část legálních držitelů zbraní tvoří příslušníci ozbrojených složek, kteří tak mají možnost se zdokonalovat i mimo službu. Patří zde také myslivci, sportovní střelci a členové spolků vojenské historie nebo pracovníci bezpečnostních agentur.
Hysterické výkřiky o divokém západu a ozbrojených kovbojích v ulicích měst jsou přinejmenším ukázkou neznalosti patřičných právních norem. To je asi akceptovatelné u běžné populace, už méně u žurnalistů a vůbec ne u zákonodárců, kteří mají znalost zákona v názvu své funkce.
Proč tedy ústavní změna
Ústavní změna učiní právo na obranu do jisté míry imunní, vůči vnějšímu tlaku ze strany například orgánů Evropské unie, na kompletní odzbrojení veřejnosti. Tyto legislativní tlaky se opírají o pouhou domněnku, že pokud zbraně nebudou legálně vlastnit civilisté, vzdají se jich i kriminálníci a teroristé. A také na chybném předpokladu, že policejní sbory mají dost prostředků na ochranu každého jednotlivého občana.
Myšlenky jsou to vskutku velmi krásné, ale velmi naivní. Jako policista s dlouholetou praxí jsem si jist, že zbraňové restrikce nevedou ke snížení násilí, ale naopak k jeho zvýšení. Dovolím si tvrdit, že ve světě neexistuje policejní sbor, který by byl schopen efektivně ochránit život a zdraví každého občana. Policie je orgán, který funguje jako neustále hrozící Damoklův meč nad hlavami těch, kteří chtějí porušovat zákon. Ale ani nejlepší policie v demokratické zemi, nemůže být vždy a všude.
Ústavní právo na obranu tedy vytváří jakousi státem kontrolovanou pojistku, že jeho struktura odolá i během těžkých krizových scénářů. To se samozřejmě nikdy nebude líbit lidem, kteří by rádi narušili status quo České republiky. K zamyšlení je pak otázka, proč by chtěl někdo úmyslně zabránit vytvoření efektivních jistících mechanismů a snížit tak možnosti obranyschopnosti státu a oslabit práva občanů. Odpověď nechám na každém z vás.
