„Byla to neskutečná improvizace. Na to vás žádný výcvik nepřipraví,“ vzpomíná vojenský policista, velitel jednotky KAMBA, na nejsilnější momenty záchrany zaměstnanců české ambasády v Kábulu, a především všech afghánských spolupracovníků Ministerstvem obrany schváleného seznamu. S bojovníky Tálibánu o jejich předání jednal šest hodin. Během čtyř dnů naspal čtyři hodiny, téměř bez jídla, bez vody. Za úspěchem bleskurychlé a úspěšné české evakuace stojí také on a jeho muži.
Drama na kábulském letišti se odehrálo přesně před týdnem. Když na čtyři dny mezi 14.-17. srpnem 2021 vzpomíná, působí klidně a sebejistě. Věcně popisuje každý detail záchranné operace. Nejsilnější moment se překvapivě netýká střelby a strachu o život, ale obavy o osud ostatních dětí u letiště, které nepatřily našim spolupracovníkům, a nebylo možné jim pomoci: „Bylo mi jich hrozně líto. Po psychické stránce to byl nejhorší moment. Doma mám malého prcka, a když jsem si představil jeho v téhle situaci, vědět, že ho nemůžu zachránit, bylo to to nejhorší, co můžete jako otec zažít.“
Situace se začala v posledních týdnech rapidně zhoršovat. Kdy jste poznal, že jde do tuhého?
Měli jsme vytipováno několik měst v okolí, která když padnou pod vládu Tálibánu, budou mít jeho bojovníci volnou cestu do Kábulu. Z nejbližšího města to bylo 30 kilometrů, což je otázka dvou hodin. Když jsme se dozvěděli, že toto město padlo, věděli jsme, že to nebude dobré. Proto jsme se začali připravovat na rychlejší opuštění ambasády. Například všechny zbraně, u nichž jsme věděli, že je nebudeme potřebovat, jsme dopředu zabalili.
Tušili jste, že to bude tak rychlé?
Vůbec ne. V sobotu 14. srpna ráno jsme měli běžnou poradu s velvyslancem, bavili jsme se o tom, jak bychom evakuovali místní zaměstnance, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to přijde ještě ten den. Ve dvě odpoledne jsem měl schůzku se svým americkým protějškem, povídali jsme si, že do konce srpna to v Kábulu všechno vydrží. Rozloučili jsme se a za půl hodiny mi volal, že ambasáda USA se začíná urychleně evakuovat.
Co jste podnikli, když Američané začali evakuovat?
Česká ambasáda byla v perimetru amerického velvyslanectví, takže vjezdové brány i k naší budově hlídali Američané. Navíc ta česká měla pouze jeden únikový východ, který vedl skrz americké velvyslanectví. Pokud by oni opustili své pozice, my bychom tam zůstali uzamčení a neměli bychom se jak dostat ven. To byl okamžik, kdy jsem klukům řekl, ať začnou rychle balit a obléknou se do kompletní výstroje. Informaci jsme také hned zavolali do Prahy, kde v tu dobu zasedal krizový štáb na MZV.
Jak česká evakuace probíhala?
Z Velitelství pro operace (pozn.: řídí operace AČR v misích) jsem dostal povolení okamžitě zahájit evakuaci. Velvyslanec a další členové diplomatického sboru, zástupce velvyslance a hospodářka, se začali urychleně balit. Osobní věci musely zůstat na místě, braly se vízové štítky, razítka, peníze. Ještě před odjezdem jsme si znovu vyhodnotili bezpečnostní situaci ve městě – Tálibán už byl na předměstí, střílelo se. A navíc v momentě, kdy se s evakuacemi začínalo, přestala fungovat komunikace mezi tzv. international community, tedy cizinci v místě. Nebylo komu zavolat, zeptat se. Každý už se staral jen sám o sebe.
Předpokládám, že jste řídil evakuaci poprvé v životě? Věděl jste, jak máte postupovat?
Důležité bylo zařídit vše tak, aby se nikomu nic nestalo. Když víte, že máte sbalit věci a lidi, na tom se nedá moc zkazit.
Jak probíhala cesta na letiště?
Do třech aut jsme naložili české diplomaty a znovu si na KAIA (Kabul International Airport) ověřili, že nás na letiště pustí. Také jsem zavolal na americkou ambasádu, že začínáme evakuovat, aby nebyli překvapení z našich ozbrojených aut.
Kluci vyrazili a my jsme se spoléhali na prohlášení Tálibánu, že nebudou útočit na diplomatickou komunitu. Na druhou stranu, všichni v Kábulu používají stejná auta, ať je to místní podnikatel nebo diplomat, takže k omylu mohlo dojít. Naštěstí se nic nestalo.
Nepříjemná zpráva přišla těsně před letištěm, když mi můj zástupce volal, že na stožárech příjezdové cesty vlají bílé vlajky s nápisem Tálibán.
Proč to bylo tak důležité?
Pokud někdo vyvěsí na hlavní cestě 200 metrů od vás vlajky Tálibánu, znamená to, že už tam nejsou místní vojáci, kteří cestu hlídají. Naopak je tam spousta lidí, kteří s ozbrojenci sympatizují. Tušili jsme, že se budeme stahovat za nepříznivých podmínek. Nicméně jsme dojeli na letiště, zanechali jsme tam i s dvěma kluky, ochránci, velvyslance, zajistili mu ubytování a náš tým se stáhnul zpět na ambasádu. Bylo potřeba zlikvidovat utajované materiály a zajistit další vybavení.
Vzali jsme všechny notebooky, elektroniku, vytáhli a zachránili harddisky a zbytek jsme velkou palicí rozmlátili na prach. Můj kolega, který měl na starosti dokumenty, pak vše tajné skartoval a skart spálil v sudu. Vše se povedlo zničit nebo odvézt, včetně drahé techniky a vybavení, státních znaků, cedulek s názvem velvyslanectví. To vše by mohl nepřítel zneužít. Ve tři hodiny ráno (neděle) jsme byli hotoví.
Jaká byla v neděli nad ránem cesta na letiště a tamní situace?
Okolo už se střílelo, ale poznali jsme, že jde o happy shooting. Tálibánci slavili, že Kábul je jejich. Rozhodli jsme se, že to riskneme a ještě před svítáním se vrátíme na letiště. Ambasádu jsme uzamkli a nasedli do aut. Mimochodem klíče mám pořád u sebe. Cesta trvala hodinu a spojení s okolním světem vyjma vysílaček mezi našimi auty už neexistovalo.
Na letišti byl klid, byli jsme totiž jedna z prvních evakuovaných ambasád. To nejhorší ještě mělo přijít. Ve čtyři ráno jsme zaparkovali auta, lehli si na kapoty a na chvíli si odpočinuli.
Jak vám během následujících hodin pomohlo, že jsme zvládli evakuaci jako jedni z prvních?
Zatímco ostatní státy ještě ani nezačaly, my už jsme měli připravený seznam místních zaměstnanců ambasády. Jen jsme jim zavolali, k jaké bráně mají přijít, já je tam vyzvedl a zajistil jim odvoz. Situace byla ještě čerstvá, ani místní si ještě neuvědomovali, co je v nejbližších hodinách čeká.
Necelých pět desítek lidí – zaměstnanci ambasády a jejich rodiny – jsme s kolegy zkontrolovali, včetně zavazadel, naložili do aut a dovezli k terminálu. Zajistili jsme jim check-in k letadlu, usadili do vyčkávací místnosti a dohlíželi na ně. Když jsme se dozvěděli, že je naše letadlo odkloněné přes Baku, obstarali jsme jim jídlo a pití – bylo mezi nimi spousta dětí.
Kdy se začala situace zhoršovat?
Už první den vnikli na letiště ozbrojenci a turecké velení, které zodpovídalo za ochranu KAIA, nařídilo prostor uzavřít. Situace se zhoršovala především za branami letiště, kde už se tísnily stovky lidí. Museli jsme vymyslet, jak je odtamtud vytáhnout. Půjčili jsme si megafon a začali vyvolávat jména. Aby se brankou pro pěší – velká brána se otevřít nesměla a ani nemohla – dostali jen ti vybraní, použili jsme stroboskop, který vás oslní a na chvíli paralyzuje. Namířili jsme do davu, natáhli ruku a jako králíka z klobouku vytáhli našeho člověka. Celou noc jsme objížděli jednotlivé brány a lidi tahali z davu. Zároveň jsme pořád museli plnit úkol ochrany velvyslance, vyčlenit řidiče, který vozil lidi od bran k terminálu a dalšího, který zařizoval check-in a vstupy do letadel.
Drama ovšem nastalo v úterý, je to tak?
Dostávali jsme další jména, koho máme zachránit. Jenže když jsme přijeli k bráně, zjistili jsme, že za ní nikdo nestojí a je obstoupená britskými vojáky. Velitel nám řekl, že Tálibán lidi zatlačil hluboko do města. Když je od vás někdo dva kilometry daleko, už není tak jednoduché dostat ho na letiště.
Domluvili jsme se, že nám ještě s jedním mým klukem bránu otevřou a vydali jsme se sami do města. Zhruba po půl kilometru jsme uviděli check-point obsazený Tálibánem. Kolegu jsem nechal dál na dobré střelecké pozici, aby mě mohl krýt. Odložil jsem zbraně, vzal jsem si do ruky diplomatický pas a s rukama nad hlavou jsem jim šel vstříc.
To musely být jistě náročné chvíle. Řekněte, jak se vyjednává s bojovníky Tálibánu?
Dívali se na mě s údivem, jako kdyby nevěřili, že se k nim vůbec někdo dovolil přiblížit. Všiml jsem si, že vlevo sedí tři starší a usoudil jsem, že to budou šéfové. Ukázal jsem na ně a mával pasem. Přišli za mnou, pas si vzali, prohlédli, podívali se na vlajku a zavolali kluka z jejich řad, který uměl perfektně anglicky.
Asi dvě hodiny jsme si povídali, jaká je situace dál ve městě, kde jsou další lidé. Domlouval jsem se s nimi, zda by bylo možné, aby nám naše spolupracovníky pustili. Dával jsem si velký pozor, abych o nich mluvil jako o zaměstnancích české ambasády, ne spolupracovnících armády. To by nedopadlo dobře.
Poskytl jsem jim jména a postupně mi vodili lidi ze seznamu. Podařilo se mi seznámit se s jedním z velitelů, který uměl výborně anglicky – podle mého studoval ve Velké Británii. Ten mi přivedl naráz posledních třicet lidí. Pak už se situace zhoršila, střílelo se nad hlavou. Ostatní lidé začali panikařit, mysleli, že mají naději a Tálibán musel zasahovat a mlátit je. Měli takové speciální bičíky. Vyjednával jsem s nimi šest hodin a kromě 81 lidí se mi podařilo protáhnout ještě dvě Polky.
Viděl jste i jiné vojáky, kteří s Tálibánci projednávali záchranu svých lidí?
Neviděl a myslím, že to nikoho ani nenapadlo. Základna KAIA byla zavřená, počítali, že se nikam ven nedostanou. My na to šli přímo a udělali jsme si to po svém.
Přepadal vás při jednání s Tálibánci strach?
Spíš jsem měl chmurné myšlenky. Kdyby se někdo rozhodl, že mě „zandá“, tak mě prostě „zandá“. Střílelo se pořád. Spíš jsem měl obavy, aby se v davu někdo neodpálil.
Pomohl vám v něčem armádní výcvik nebo příprava před misí?
Byla to neskutečná improvizace. Na to vás žádný výcvik nepřipraví. Nikdy jsem nebyl na kurzu vyjednávání. V ČR pracuji u Ochranné služby Vojenské policie a ze své pozice se na to dívám takto: i u nás přijedu někam, kde nikoho neznám, musím najít, kdo tomu šéfuje, domluvit se s ním. Představoval jsem si, že dělám stejnou práci jako doma. Jen nejednám s úplně hodnými lidmi.
Velitel KAMBA i se svými kolegy a velvyslancem ČR opustil Afghánistán s druhým armádním letem. Celkem za tři dny do ČR přicestovalo z Kábulu 195 osob. Rychlost evakuace, k níž nezanedbatelnou měrou přispěl právě velitel jednotky VP KAMBA, byl jedním z důvodů, proč se České republice na rozdíl od ostatních podařilo vypravit tak rychle evakuační lety.
Úkolem jednotky VP KAMBA byla ochrana a obrana objektu zastupitelského úřadu České republiky v Kábulu (ZÚ ČR), dále pak osobní ochrana členů diplomatické mise při jejich výjezdech mimo ZÚ ČR.
Foto: Ministerstvo obrany ČR
