Max Geron je majorem u policie v Dallasu a s jeho svolením sdílíme jeho pocity z tragické přestřelky, při které zemřelo 5 policistů a několik dalších bylo zraněno.
„Ahoj chlape, tady je Reuben. Nevím jestli to víš, ale je nahlášeno několik postřelených policistů na demonstraci. Spolu s několika chlapy jedeme na místo a chtěl jsem ti dát info, pokud se to k tobě ještě nedostalo.“
To byla moje první indikace, že se stalo něco velmi hrozného. Mrknul jsem na sociální sítě a okamžitě jsem viděl velké skupinky lidí utíkající z protestů proti policejní brutalitě. Věděl jsem, že je něco špatně. Ohlásili jednoho policistu, kterého museli odvézt ve služebním voze, aniž by čekali na záchranku.
Okamžitě jsem na sebe začal navlékat uniformu, do toho mi zavolala moje ex-přítelkyně s otázkou, jestli jsem v pořádku, protože ji známí bombardovali s telefonáty, co se to děje v Dallasu, kde je mnoho postřelených policistů. Řekl jsem ji, že jsem v pohodě a jsem na cestě do práce, protože v centru je chaos. Také jsem přes ní vzkázal dětem, že je miluju.
Vyjel jsem na cestu, zapl světla a majáky, a spěchal jsem do centra, co to šlo. Mezitím jsem poslouchal rádio, jak se kolegové snažili lokalizovat jednoho nebo více pachatelů na parkovišti u ulice Lamar. Mým aktuálním úkolem bylo nedostat mé, případně jíné vozidlo do příkopu, zatímco jsem se snažil rychle a bezpečně dostat na místo. Ve mně úplně proudil adrenalin.
Zavolal jsem šéfovi a řekl jsem mu, že jsem na cestě a ptal jsem se ho, kde jsem potřeba. Řekl mi, ať se nahlásím na velitelském stanovišti u Convention Center. Přiblížil jsem se a viděl jsem dav policistů, kterých jsem se zeptal, kde to velitelské stanoviště je. Nevěděli to, ale ukázalo se, že je to a blok dál. V tom zmatku jsem to nakonec našel.
Vylezl jsem do mobilního velitelského stanoviště a uviděl jsem kamaráda (také major) tvrdě pracujícího na koordinaci lidských zdrojů mířících do centra. Mluvili jsme krátce a poprosil mě, ať to převezmu, protože on má namířeno do taktického velitelského stanoviště poblíž školy El Centra – místo, kde SWAT koordinoval své operace. V tu dobu se kolegové stále snažili lokalizovat střelce. Součástí velitelského stanoviště byli zástupci z oddělení Šerifa, Dallas Area Rapid Transit Police (DART) a někteří federálové. Bylo tam plno.
Převzal jsem to a budu tady dalších 12 hodin. Měli jsme dobrý tým a podařilo se nám zjistit, kolik tu máme policistů, a kde zrovna jsou. Ukázalo se, že mnoho policistů pouze běhalo kolem a hledalo pachatele, aniž by kolegové měli nějaký konkrétní úkol. Mluvil jsem ke svému kolegovi ze SWAT velitelského stanoviště a rozhodli jsme se stáhnout všechny nepřiřazené policisty k jížní straně radnice – to pomohlo.
Mrknul jsem na čas a už to byly 2 hodiny od začátku operace. Hodil jsem krátký status „Pracuji a jsem v pořádku“ na Facebook, protože moje textové aplikace neustále přijímaly nové zprávy od přátel a známých z celé země, kteří sledovali tento horor v televizi a na sociálních sítích. Vložil jsem informace také na pracovní Twitter, aby komunita veděla, že tvrdě pracujeme, abychom je ochránili, a aby také měli lidé informace o tom, co se děje.
Poté jsme uslyšeli informace o někom, kdo pokládá nějaké věci do vozidla, které ujelo z místa činu. Posádka helikoptéry zahlédla toto vozidlo a začala honička, s tím, že se komunikace přesunula do jiného rádiového kanálu, protože hlavní kanál už byl přeplněn.
Nakonec jsme dostali zprávu, že vozidlo bylo zastaveno a policisté kontrolují osoby ve vozidle. Poté jsme se začali věnovat několika úkolům. Bylo zapotřebí přemístit velký počet svědků na hlavní velitelství k výslechu. Dále byla výzva oddělit svědky od možných pachatelů. Texas je stát s volným pohybem zbraní a několik demonstrantů bylo ozbrojeno. Zmatek byl také v rádiové komunikaci ohledně popisu pachatelů a počtu zadržených.
Bylo zapotřebí dát každému policistovi úkol, které byly na původním operačním plánu (ops plán). Zaůkoloval jsm několik policistů, aby se hlásili ke každému vedoucímu, kteří si je vezmou pod sebe.
A poté se začaly chrlit informace o raněných. Nevzpomínám si, jestli to bylo skrze policisty, nebo média, ale nejdříve jsme se dozvěděli o dvou mrtvých policistech. Uslyšel jsem jméno Mike Smithe a byl jsem zdrcen. Znal jsem Mika 15 let. Vždy jsem ho znal jako tichého, přemýšlivého a inteligentního člověka. Byl jsem rád, kdykoliv jsem na něho narazil, a zarazila mě myšlenka, že už tu s námi není. Poté přišlo echo o třetím mrtvém policistovi a potvrzení o jednom mrtvém policistovi z DART.
Bylo to velmi zdrcující, a ani jsme neměli čas vnímat emoce. Museli jsme se totiž věnovat úkolům z centra. Média začala informovat o dvou mrtvých, poté o třech, čtyřech a nakonec jsme se dozvěděli, že Patrizio Zamaripa a Michael Kroll – policisté, kteří také zemřeli.
Pozornost nakonec směřovala ke škole, kde byli spatřeni podezřelí. SWAT a další policisté již prozkoumávali patro po patře. Bylo tam hodně nedorozumění mezi policisty, protože nevěděli, jestli světla, ktera viděli, byla od kolegů, pachatelů, nebo od vyděšených studentů.
Aby se problémy zjednodušily, tak se průběh demonstrace přesunul před samoobsluhu, kde se dav rozšířil z 30-50 na 150-200 naštvaných demonstrantů hazející věci na policisty, kteří stáli v linii mezi obchodem a demonstranty. Pracovali jsme, abychom tam poslali více lidí a zároveň zajistili dostatek autobusů od DART pro transport lidí, kteří to potřebovali.
Někteří nastoupili a jiní zůstali, aby pokřikovali nadávky na policisty. Jeden policista mi později řekl „Zkoušel jsem jim říct, že tam jsme, abychom je ochránili a jeden kluk řekl ‚Ochránít nás, k čertu! Vy jste dneska terčem!'“ a začal se smát.
Bez ohledu na to, co se stalo, tak jsme všichni měli co dělat a viděl jsem policisty, kteří stále dělali svou práci. Záznamy ukázaly policisty, kteří chránili novináře, demonstranty, ale i zraněné policisty.
Poté přišla nahrávka z mobilu. Šlo tam vidět střelce mezi pilířema před univerzitou El Centro v ulici Lamar. Pohyhoval se a střílel – schoval se za pilířem, a poté se zase vynořil, aby mohl pokračovat ve střelbě na policisty. Poté konečně bylo možné vidět policistu, který se rozhodl postavit střelci a schoval se za jeden pilíř. Nicméně mezitím střelec postupoval kupředu směrem k policistovi, který o tom nevěděl. Policista se posunul doprava, vykouknul, ale střelec stihl doběhnout k němu zleva a vystřelil na policistu ani ne na metr daleko. Poté se na zraněného policistu postavil a popravil ho střelbou do hlavy.
My všichni na velitelství jsme v tento okamžik ucukli. Bylo to jako takový ten záblesk momentů ze života – jako když někomu řekneš, kde si byl, když člověk vstoupil poprvé na měsíc; když Challenger explodoval, anebo se ti stane jiný důležitý moment v životě. V tento okamžik se nám tato událost zaryla do paměti.
Ale zpět do práce.
Tenhle pachatel byl obklíčen ve druhém patře El Centro a došlo ke střelbě. Vyjednávači se snažili, aby se vzdal. Tomu však nic nenasvědčovalo. Odmítal to, a tak SWAT vymyslel plán k řešení situace – použít robota a trhavinu C4. Zafungovalo to.
Policie z Dallasu použila pyrotechnického robota ke zneškodnění pachatele
Ve velitelství jsme byli neustále zaneprázdněni úkolováním policistů a ukazováním, kam mají jít. Obvykle během situace aktivního střelce, policisté zůstavají na místě a vyčkávají na speciální vyšetřovací jednotku, která to začně prověřovat. V tomto případě jsme ale chtěli policisty dostat daleko od nebezpečí, takže jsme je posílali pryč z místa, informovali jsme lidi ze speciální vyšetřovací jednotky, kde se nacházejí, a jak moc se zapojili do střelby, tak, aby mohli na místě rozhodnout, jestli mohou vyčkat s odvoláním policistů nebo ne.
Členové z jednotky seržanta Smithe byli nyní bez seržanta a pochopitelně se ozvali, že si nedokážou poradit se situací kolem jeho smrti. Potřebovali jsme je, aby pomohli ostatním. My jsme konečně nalezli jednoho nebo dva pohřešované policisty, kteří se neozývali na rádiu a potřebovali jsme někoho, kdo se o ně postará, nebo s nimi promluví, abychom si byli jisti, že jsou v pořádku a neměli jsme náhodou někde zraněné nebo umírající policisty, ke kterým se nikdo nemůže dostat.
Nějakou chvíli poté jsme dostali echo, že Lorne Ahrens byl čtvrtým zraněným policistou, u něhož po operaci přístroje naznačovaly, že je mrtvý a pravděpodobně to tedy nepřežije. Bylo to zdrcující, protože jsem ho znal a jeho ženu Katrinu také. Občas chodívali k přátelům na hry a vždy byly velmi přátelští a usměvaví. Jeho žena navíc pro mně pracovala v jednotce proti sexuálnímu obtěžování, když jsem na takových případech dělal. Netušil jsem, čím si zrovna musela procházet, ale věděl jsem, že je to zdrcující.
Několik lidí z velitelství bylo ohromeno novinkou, že Lorne podlehl svým zraněním. Po této informaci jsme věděli, že jsme se před chvíli dívali na jeho smrt. Byl to zrovna on, kterého pachatel střelil do hlavy mezi pilířema. Byl to zrovna ten, který se snažil bránit naši svobodu a přitom byl zavražděn.
Jakmile byl pachatel v El Centro zneškodněn, tak se situace přesunula k vyšetřování. Byly provedeny kontroly kvůli možným bombovým nástráhám v oblasti střelby a El Centra. Poté tam byla budova v Mosquite, ke které měl pachatel vztah, a tak musela být rovněž prohledána. Snažili jsme se snížit počet nepotřebných policistů, zatímco jsme zajišťovali dostatečný počet k zabzpečení takhle masivního místa činu.
Střídali jsme policity z večerní směny a noční směny jak to jen šlo. Prostě tak abychom propuštěné mohli předat speciální vyšetřovací jednotce, která se následně rozhodla, zda potřebuje jejich výpověd hned teď ráno.
A hned poté, kolem 9. hodiny ranní, přišla moje úleva a mohl jsem konečně odejít. Jako ostatní jsem byl vzhůru nějakých 27 hodin.
Za tuto dobu jsem dostal stovky zpráv, tweetů a emailů, povzbuzení a podpory. To všechno pomohlo. Spravuji twitterový účet a pracoval jsem jako informátor pro veřejnost v mnoha případech, ale již tuto funkci nevykonávám. Někteří si myslí, že tuto roli ještě stále vykonávám, ale jakékoliv dotazy jsem předával k řediteli a vedoucímu. Školím krizové situace a efektivní využití sociálních sítí během kritických uálostí. Je to důležité a cítil jsem podporu komunity i přátel během této krize. Byl jsem za to vděčný.
Když jsem se přemístil do svého auta, prošel jsem opět zprávy a chytila mě vlna emoce, ale odolal jsem tomu. Pro veterána to může být hodně stresující, když nedokáže ovládnout emoce – nelíbilo se mi to, ale věděl jsem, že v určitý moment to budu muset ze sebe dostat. Jen jsem to nechtěl udělat zrovna v autě, na místě činu, než odjedu domů.
Odjel jsem domů, kde jsem spatřil talíř s jídlem a skleničkou. Šlo o večeři z noci předtím, kde jsem očekával, že budu sledovat TV a půjdu do postele. Vzpomínál jsem, jak se to vše nečekaně změnilo. Doufal jsem, že půjdu ráno na projíždku na kole, jako součást mého tréninku pro Hotter than Hell rally na konci srpna. To se ale nestane. Místo toho jsem si kryl oči od světla a zkusil jsem usnout. Před spaním se mi stále objevoval obraz Lorna, jak je zastřelen. Pak jsem usnul na 3 hodiny.
Vstal jsem, osprchoval se a oblékl se opět do práce. Zmeškal jsem moje děti a myslel jsem, že se za nimi zastavím do školky, abych je objal a dal jim pusu před cestou do práce. Rozhodl jsem se jít do práce, protože jsem jim nechtěl narušit režim a nakonec ještě vysvětlovat, že tam nejsem kvůli tomu, abych je vyzvedl a ještě bych musel řešit, kdyby byly děti smutné. Nevěděl jsem, co je v daný okamžik to správné, a tak jsem se rozhodl jít do práce.
Mluvil jsem se svým nadřízeným, který se tento víkend chystal na národní akademii FBI, ale rozhodl se přijít v pátek do práce, poté, co viděl co se stalo. Udělali jsme plán pro třetí směnu a mluvili jsme o PTSD a jak jsme spolu s parťákem v roce 1996 bojovali s prostitutkou o mou zbraň, když se nás snažila zabít.
Říkal jsem jim o nepřekonatelných pocitech viny, když jsem ji „nechal“ vzít moji zbraň, a tím nás dostal do nebezpečí. Dále jsem řekl, že jsem se docela složil v nemocnici, protože jsem se cítil hrozně. Řekl jsem taky, že jsem mluvil s psychologem, ale to vůbec nepomohlo. Vedoucí mě pak zastavil ohledně této situace a řekl „Je to v háji co?“ a já řekl „Co?“. On odpověděl „Nechat si sebrat zbraň a pak se o ní prát. Je to v háji co?“. Moje vyděšená odpověď zněla „Ano, to opravdu ano.“
On poté začal povídat příběh o ženě, která volala kvůli domácím nepokojím. Byl to muž, policista, kterého jsem respektoval jako polda poldy – velmi inteligentí polda z ulice, kterému se stala stejná situace, jako mně. Bylo to, jako by někdo otevřel mou duši, odebral váhu viny a zanechal mi jen pochopení a pocit pohody. Neměl jsem už potřebu bojovat sám se sebou.
Sdílel jsem tento příběh s takovým detailem, protože nemůžu vystát myšlenku, že policista, který mohl na vlastní oči vidět tu hrůzu, co se stala ve čtvrtek večer, a nemít pocit viny za to co udělali či neudělali, nebo pro pocit ztráty, který jsme všichni pociťovali. Sdílel jsem ten příběh také kvůli tomu, že jsem to já sám potřeboval. Viděl jsem v tom svou vedoucí roli, jak se snažím pomoci svým policistům dostat se přes tuto hroznou situaci.
Napadlo mě, že moje myšlenky neustále běhají mezi mými pocity smutku, hněvu, frustrace a zmatku s dávkou necitlivosti. Ještě jsem se neodhodlal brečet. Vím, že to budu muset udělat… Předpokládám, že pohřeb bude něco jako katalyzátor, ale i tak je zapotřebí „dodržet“ určitou dávku profesionality.
Také se mi v hlavě neustále promítá ta scéna, kdy pachatel zastřelil Lorna. Snažím se to chápat tak, že kdybych tam byl já, tak bych udělal něco jiného, COKOLIV jiného a nebudu zrovna ten, který by dostal ránu do hlavy. To je něco, co policisté dělají pokaždé, když vidí záznam ze služebního vozu. Je to vlastnost člověka racionalizovat strach a připravit nás pro případ, že by se to mohlo stát i nám. Jsme doslova ochránci. Jsme ovlivněni těmito momenty extrémního násilí mířeného proti nám. V té pekelné situaci, kdy jsi pod palbou a snažís se tu hrozbu takticky překonat. Být silný a dobývat strach a hlavně zůstat na živu – to je to správné místo pro bojovníka v boji se zbraněmi. Není to bojovník bojující jen proti hrstce populace – je to bojovník snažící se zůstat na živu, bojující proti jednomu jedinému člověku, který tě chce zabít.
Muži, kteří padli, byli srdcem strážci chránící ústavní práva občanů, jako bojovníci v boji o svůj život. A tenhle rozpor je pro mě něco jako obhájce pro vznik silnějších vztahů mezi policií a komunitou. Místem, kde si policie a komunita navzájem neplivou do tváře. Je důležité abychom překonávali své předsudky a jejich účinky na nás na lidi.
Potřebuji více spánku, truchlení, a potřebuji také dělat svou práci a vést jiné policisty, na které jsem nesmírně hrdý. Jsem rád, že mohu sloužit právě s nimi. Tohle jsou ti praví muži a ženy, kteří jsou ochránci města Dallasu. Můžeme se vynasnažit lépe vypořádat s konflikty a snížit vypjatost některých situací, a také můžeme podpořit náš policejní sbor s historií a zlepšením vztahů s občany.
Tohle jsou mé pocity. Trpím stejně, jako mí bratři a sestry v modrém. Tyto pocity jsem chtěl sdílet…
Major Max Geron, Dallas Police Department
