Drnčení budíku po ránu je opravdu nesnesitelné, ale dnes Marii netrápí. Stejně už dobrých čtyřicet minut nespí. Od včerejška jí šrotuje hlava, protože ráno musí odevzdat maturitní práci. Stejně už teď cítí, že je ve stresu, protože prostě zapomněla na to, dát všechny papíry svázat a musí to stihnout v Budějkách ještě před začátkem vyučování. Ranní rituály jsou hotové, budíky odmáčknuty už z upozornění, že budou za patnáct minut zvonit a rychle na bus, ať to všechno stihne.
„Dobrý den, Budějovice nádraží.“ Pozdraví řidiče autobusu, který shrábne peníze a nepřítomně vydá lístek. Jako každý den. Marie dosedá vedle o pár let starší ženy.
„Ach jo… Proč ke mně?“ povzdechne si v hlavě Veronika, když k ní dosedá neznámá studentka. Ráno trochu zaspala, a pravdou je, že cestování o samotě by jí vůbec nevadilo. Telefon jí umožňuje přidat hlasitost do jejích AirPodů, a tak toho využije. Zvuková bariéra Verču izoluje od světa a hudba jí pohltí, nevnímá čas ani prostor. Vždyť je to rutinní cesta autobusem.
Slečna vedle ní zaboří hlavu do učiva. „Uff, ještě že školu mám za sebou.“ Odfrkne si.
Autobus chvíli drží stejnou trasu, ale náhle odbočuje. Ani jedna ze slečen to nevnímá. Zřejmě nějaká změna nebo se jede něco řešit, možná uzavírka, proč nad tím přemýšlet. Hudba hraje ze sluchátek a Spotify nabízí dobrý výběr. Rekapitulace včerejšího učiva se hodí, a trocha prostoru také. Ne že by to Marie podcenila, určitě ne, ale vždycky lepší využít prostoru k osvěžení krátkodobé paměti.
Obě slečny jsou tak zabrány samy do sebe a svých činností, že nevnímají, že autobus vůbec nejede tudy, kudy má. Dokonce se odchýlil ze směru na Budějice a nabral azimut na Písek. Pak vůz hrkne a zastaví. Řidič se ledabyle protáhne, ležérně skrze pilotní brýle sjede pohledem zpětné zrcátko a s typickým „tsssssss“ se otevřou dveře od vozidla. Viceroyka chutná skvěle. Zaklínuje autobus, aby neodjel, vykoná potřebu a jde se na pauzu!
„To je nějaký divný…“ promluví směrem k Veronice Marie „teda pardon, ale chtěla jsem říct, neměly jsme jet do Budějic?“
„Měly, tohle je sakra divný. Teda já myslela, že je nějaká změna trasy, nebo že se musí natankovat nebo tak něco.“ Odpovídá Veronika.
„Ale koukal na nás, že jo?“ táže se zmateně Marie.
„Jasně, jsem ho viděla ve zpětném zrcátku, normálně se podíval.“
Chvilka přemýšlení, pokusů dostat se ven, ale ne. Autobus je odstaven, uzamčen, zaparkován. Je pauza. A telefony? Ani na jednom z čísel to nikdo nebere, dispečink – nic, další dispečink – nic…
Zvonek na služebně městské policie se rozdrnčí a po otevření dveří vejde na recepci starší dáma.
„Dobrý den, jak vám můžeme pomoci?“ automaticky se ptá službu konající strážník.
„Víte, volala mi vnučka, že je prý tady zavřená ještě s jednou paní v autobuse a nemůžou ven a nemůžou se nikomu dovolat…“ a babička popisuje celou anabázi. Nakonec usedá se strážníky do vozidla a společně vyjíždějí na odstavné parkoviště. Identifikace autobusu je otázkou vteřin.
„Dobrý den, ahoj!“ zdraví slečny přicházející strážník, který se blíží k otevřenému okénku, ze kterého na něj mávají ruce.
„Jak vám je, jste v pořádku? Kolik je vás uvnitř?“ Padají prvotní otázky, na které se mu bleskurychle dostává odpovědí.
„Dobře, dámy vydržte chvilku, hned někoho seženeme, ať vás dostane ven!“ a strážníci i babička vyrážejí do okolí areálu shánět vlastně kohokoliv.
Netrvá to dlouho a u autobusu je shon lidí. Techničtí zaměstnanci ví, kam sáhnout a kam máčknout. Dveře se otevírají a slečny jsou na svobodě. Nastává anabáze s vysvětlováním celé situace, možnostmi dalšího řešení a vyvstává nezodpovězená otázka: „Jak je možné koupit si lístek do Budějovic, když se jede na parkoviště.“ Odpověď nebyla vyřčena dodnes. Nelze však ztrácet čas, protože další autobus – z nádraží do Budějic, jede už za pár minut. Všichni společně tedy nasedáme do služebního vozidla strážníků a slečny i s babičkou převážíme zpět do města. Po cestě ještě ve škole potvrzujeme zdržení – že se to opravdu stalo.
Jak vše dopadlo, nevíme, ale pomohli jsme včas vyřešit nestandardní situaci, ze které by mohly vzniknout zbytečné komplikace. I takto vypadá naše každodenní práce.
Všechna jména jsou smyšlená a podobnost s reálnými lidmi zcela náhodná. Příběh je dramaticky upraven, ale stále zachycuje činnosti strážníků MP Týn nad Vltavou z rána 28. 4. 2025.
