Celá tragédie začala, jak už je u policie zvykem, hlášením operačního důstojníka, který v osudnou neděli 15. června 1997 obdržel hlášení, že se na tramvajové zastávce na náměstí Bratří Synků v Praze 4 zdržuje muž, který jednomu z kolemjdoucích vyhrožuje zabitím.
Operační důstojník Správy hlavního města Prahy na místo ihned povolal hlídku Pohotovostní motorizované jednotky ve složení Michal Braniš a Luboš Kozár. Když se policisté dostali na místo, sdělil jim oznamovatel, že mu neznámý muž vyhrožoval při cestě tramvají číslo 11, kterou dále pokračuje směrem do Nuselské ulice.
Přestože ten den policisté pouze vypomáhali na lince 158 a oznámení přijali už při cestě na základnu, rozhodli se údajně agresivního muže zajistit. Služební Volkswagen dostihl tramvaj v Nuselské ulici. Podpraporčík Kozár celou soupravu předjel a donutil zastavit. Jako první se z vozu vydal podpraporčík Braniš, zatímco jeho kolega musel automobil obejít, což mu možná zachránilo život.
Policisté na základně PMJ v Ďáblicích uctili památku ppor. Michala Braniše, zahájili 21. ročník jeho memoriálu
Jakmile řidič otevřel přední dveře a Michal Braniš chtěl vstoupit do soupravy, začal pachatel bez jakéhokoli varování střílet. Mladý policista neměl nejmenší šanci na reakci a se dvěma zásahy v hrudníku se bezvládně sesunul na schody tramvaje. Vrah, spokojen se svou prací, obrátil zbraň proti druhému členovi hlídky.
Ani ten nestihl na nečekanou střelbu, kterou útočník vedl z vnitřku tramvaje, včas zareagovat a i on byl střelou zasažen do hrudníku, kde projektil jen těsně minul srdce. Podpraporčík Kozár, vážně zraněn, upadl na zem a v tu chvíli zmizel z pachatelova zorného pole. Toho využil k tomu, aby se doplazil k postřelenému kamarádovi a překvapil tak útočníka.
To se mu povedlo dokonale. Již s nataženou služební pistolí zastihl celostátně hledaného lupiče a dvojnásobného vraha Zounka, jak s nataženou zbraní stále míří přes střelami rozdrobené přední sklo tramvaje. Na tuto vzdálenost nemohl minout. Několik střel zasáhlo pachatele do různých částí těla.
I přes zranění začal Zounek místo pádu na zem ustupovat do zadní části tramvaje, kde ztratil rovnováhu a opřen zády o zadní stěnu tramvaje se ještě jednou pokusil vystřelit. K tomu už ale nedošlo. Podpraporčík Kozár sebral zbytky sil a i navzdory svému těžkému zranění se vyplazil na poslední schod tramvaje, zde si podepřel ruku a několika výstřely vraha definitivně zneškodnil. Svou statečností a přesnou střelbou tak zachránil nejen svůj život, ale rovněž životy dalších cestujících.
Když na místo dorazily další hlídky, oba policisté ještě žili. Luboš Kozár se z vážného zranění léčil celý rok, zatímco Michal Braniš svým zraněním podlehl o měsíc a dva dny později, tedy 17. července. Podpraporčík Michal Braniš byl povýšen na podporučíka in memoriam a byla mu odhalena pamětní deska.
Ani tento akt hodný následování u všech policistů padlých ve službě však nezmění fakt, že se Michal Braniš stal 1. padlým z řad pražské Pohotovostní motorizované jednotky a zároveň 52. padlým policistou od roku 1990.
ČEST JEHO PAMÁTCE!
