„Mám na zahradě obrovského hada.“ Tak znělo oznámení, které strážníci přijali ledva pár minut před hodinou polední. Operační středisko se pochopitelně snažilo od vyděšené ženy zjistit přibližnou velikost chladnokrevného predátora, avšak oznamovatelka uváděla pouze míry jako „obří, fakt mega, hodně velký, asi takhle, od kýblu až po dveře a echt“, což mohlo být něco mezi třinácti centimetry a šesti metry.
Představa gigantického škrtiče uprostřed žírné Hané se sice strážníkům nezdála pravděpodobná, leč rozhodli se situaci prověřit a s plazem se případně nějak popasovat. Když přijeli k inkriminovanému domu, žena již čekala venku a zahltila strážníky dalšími podrobnostmi.
Zastavila je a se zápalem fotbalového rozhodčího odkrokovala vzdálenost, kterou by dle ní had dosáhnul, kdyby se rozmotal a natáhnul. Tři metry šedesát. Hustý. Následně nasměrovala strážníky do zahrady, aby si obludu mohli prohlédnout sami a pak ji chytit. Navíc jich tam je určitě několik. Již když vstupovala hlídka do útrob dvorního traktu, měla jisté lehké tušení, že tentokrát o rekordní odlov hodný zápisu do pamětních análů nejspíše nepůjde. První, co strážníky zaujalo, byla hadice pohozená mezi lopuchy a travinami. Nehýbala se, neútočila, nijak se nevlnila, jen vydávala tiché syčivé zvuky. Malou dírkou ven pídila voda, přičemž slabounce syčela. Nastalo téměř hmatatelné ticho, přerušované jen tím protivným „tss…tss…tss“.
Strážníci nic neříkali. Jen stáli, kousali si spodní ret a pohledy se snažili jeden druhého přesvědčit, že je čas promluvit. Nakonec si jeden z nich odkašlal. V tu ránu žena lehce změnila barvu z bílé na decentně nachovou, načež se zapřísáhla až do dvanáctého kolene, že had, kterého viděla, se plazil, cenil zuby a vůbec působil nebezpečně, přičemž si ho rozhodně nespletla s tou pitomou hadicí.
Strážníci pro klid její duše prohledali i zbytek zahrady, avšak po plazovi jako by se země slehla. Nechali si opět hada podrobně popsat, přičemž došlo ke zkrácení na pouhých pár decimetrů šupinatého těla. Aby dodala důvěryhodnosti popisu, přidala žena detail, kterým chtěla rozmetat všechny pochybnosti. Uvedla, že ta bestie měla na krku dva jasné srpky měsíce, což svědčí o její nebezpečnosti. Strážníci museli kapitulovat před nezpochybnitelným argumentem.
Objasnili dámě, že šlo pravděpodobně o jednoho z našich pěti hadů, konkrétně užovku obojkovou, kterou staří Slované nazývali „had hospodáříček“, a která údajně přináší do domu štěstí. Žena v tu ránu roztála jako nanuk na palubovce auta v pravé poledne a za zvuků „sss…sss…puťa…puťa“ se jala lákat hada blíže k domu. Hlídka se rozloučila a s pobaveným kroucením hlavou odjela na zasloužený oběd.
