Sedmnáctý listopad bývá v Plzni poklidný. Ulice jsou prázdnější, školy zavřené a lidé mají chvilku na odpočinek. Možná i proto strážníky upoutala drobná postava na chodníku poblíž základní školy v Plzni na Borech. Malý, tiše plačící chlapec se školním batohem tam bezradně postával a snad doufal, že si ho někdo všimne.
Hlídka k němu okamžitě přistoupila a nabídla mu útočiště ve služebním voze, aby se zahřál a získal alespoň trochu pocitu bezpečí. Chlapec mezi vzlyky dokázal říct jen své jméno a třídu.
Postupně se rozmluvil. Ráno ho prý ke škole odvedl strýc se kterým žije, protože si myslel, že je běžný školní den. Netušil, že je státní svátek. A tak tu zůstal sám, v prázdné ulici, bez toho, aby věděl, kam jít nebo koho požádat o pomoc. Strážníci se pokusili získat informace přes vedení školy a zároveň chlapci nabídli, že společně projedou jeho obvyklou trasu, aby si zkusil vybavit cestu domů.
Zpočátku je vedl jistě, ale přibližně v polovině cesty se zastavil a s tichým hlasem přiznal, že dál už neví. Právě v tu chvíli zazvonil strážníkovi telefon s očekávaným kontaktem na chlapcova otce. Ten potvrdil, že si jej může převzít strýc, který je momentálně v provozovně v centru města.
Hlídka ho bezpečně odvezla na domluvené místo. A jakmile uviděl svého blízkého, okamžitě se mu vrhl do náruče. V tu chvíli bylo jasné, jak moc se mu ulevilo.
