Na záchranné službě pracuji nyní šestým rokem a lidí, které jsem ošetřila, nebo kterým jsme s kolegy zachránili život, bylo již nepočítaně. Když jste jako mladý záchranář na škole, poté na praxi v nemocnicích a na záchranných službách, pořád to není takové jako když jste „vhozeni do vody“. Najednou jedete na svůj první výjezd a veškeré rozhodování záleží jen na vás, především na tom, co umíte, co vidíte, slyšíte, cítíte…
Jak už to tak bývá, každý zdravotník má svého „strašáka“, u mě byl tímto bubákem překotný porod v terénu, se kterým bychom prostě nestihli dojet do nemocnice. Je pravdou, že někteří z nás za celou svou éru porod v terénu nezažijí. Buď přijedou na místo, když už je dítě porozeno, většinou zásluhou maminky a tatínka či někoho jiného z rodiny, nebo vyjíždí v posádce s lékařem, který se stane tím „porodníkem“ v terénu. V nejlepším případě se to prostě stihne do nemocnice, i kdyby za minutu dvanáct. A když se váš strašák nakonec jednoho dne stane skutečností a vy mu musíte čelit, ve finále zjistíte, že to vlastně ani není tak strašné, jak jste si představovali.
Místo narození: na chatě … a k cestě daleko
Jednoho dne jsme dostali od dispečinku výzvu k výjezdu k porodu. Zjistili jsme adresu a s mým kolegou Lubošem vyrazili do vzdáleného města na hranici okresu. V duchu jsem doufala a spoléhala na to, že to bude jako vždy: „Dobrý den maminko, vezmeme si tašku, půjdeme do auta, sedneme si a během cesty budeme prodýchávat kontrakce,“ a celou cestu jí uklidňovat a pak ji předat v klidu a v pohodě v porodnici.
Po příjezdu na místo také nic nenasvědčovalo tomu, že by to snad mělo být jinak. Maminka vypadala celkem v pohodě, i když se jednalo o její už druhý porod. Měla tašku sbalenou a čekala před domem, normálně si došla k sanitce a chtěla se posadit na sedačku. Luboš vzal mamince tašku, usadili jsme jí a vyrazili směrem na dálnici. Když přišla řeč na kontrakce, po jak dlouhé době jsou a jak se při tom maminka cítí a jestli necítí tlak na konečník atd. tak mi odpověděla, že měla kontrakce asi po 5ti minutách. To jsem si ještě říkala, tak to je v pohodě, když na to Luboš šlápne, tak to stíháme.
Výjezd, na který nezapomenu – propiska zabodnutá v srdci
Jenže jaké bylo moje překvapení a zároveň zděšení, když 2 kontrakce po sobě byly po 2 minutách a ta další už dokonce jen po minutě a půl a pak už najednou maminka začala být velice neklidná a řekla, že už to asi opravdu nepůjde stihnout. Ihned jsem křikla na Luboše, že musíme zastavit a že nejspíš budeme muset porodit dítě v autě. Mezitím jsem oznamovala dispečinku nastalou situaci a žádala si na místo lékaře. Bylo to přesně na sjezdu z dálnice. Hlavou mi v tu chvíli běželo několik scénářů a vzpomínala jsem, co vše jsme se učili o porodu, co bych měla udělat atd…
Zastavili jsme a Luboš rychle běžel ke mně dozadu. To už jsem maminku pokládala na nosítka, stahovala jsem kalhoty a modlila se, aby na mě snad nekoukala prdelka. To se naštěstí nestalo, ale hlavička dítěte se už nezadržitelně tlačila ven. Jen jsem stačila rychle roztrhnout porodnický balíček, který se mi celý rozsypal, jak se mi třásly ruce, a jen jsem stačila uzmout sterilní podložku a podstrčila jí na nosítka. Ani vlastně nevím, co jsem mamince říkala, jen vím, že při druhém zatlačení byla hlavička zcela venku a poté jsme museli děťátku pomoci, aby se dostalo ven úplně celé. Na nosítkách v sanitce člověk moc prostoru pro manipulaci s dítětem nemá, ale naštěstí se vše podařilo i bez toho, aniž by si maminka přivodila nějaké větší poranění nebo krvácení. Čerstvě narozený chlapec začal ihned plakat a bylo vidět, že se bude mít k světu.
Pohledem dispečerky linky 155 – výjezd, na který nikdy nezapomenu
V rozsypaném balíčku jsem našla svorky a sterilní nůžky. Přestřihli jsme pupeční šňůru, novorozence ošetřili a vyšetřili, jak se sluší a patří, zabalili jsme ho do suché pleny, termofolie a dali šťastné mamince do náručí. A najednou mi do očí vhrkly slzy, že jsme to všichni zvládli a zalil mě zvláštní pocit, který se dá jen těžko popsat. Tatínkové, kterým se stalo to, že si museli porodit své dítě sami doma nebo v autě cestou do porodnice, naprosto přesně budou vědět, o jakém pocitu tu píšu. Tímto bych taky chtěla říct díky mému kolegovi, který byl naprosto skvělý, jak mi pomáhal a jak mě psychicky podporoval.
Po tomto zážitku jsem porod v terénu zažila ještě dvakrát během půl roku. Všechno to byli chlapci, kteří, stejně jako jejich maminky, byli naprosto zdraví a úžasní.
